5. říjen 2001

Dneska jsem trošku zaspal. Probudil jsem se v době, kdy jsem normálně už v práci. Vykoukl jsem z okna, odkud normálně vidím polovinu Prahy, a zjistil jsem, že mi někdo ukradl moje nejoblíbenější město.
Mlha mi úplně zakryla výhled a já - a spolu se mnou ještě asi půl druhého milionu dalších lidí - jsem se ocitl v jiném světě. Světě bez vzdálených domů, bez žižkovské věže, bez chvějících se světel. Sám uprostřed nekonečné liduprázdné pustiny. Náhle jsem přišel o své kamarády a známé, o práci, o všechny jistoty. Zrovna tak jsem mohl být uprostřed pouště nebo na odvrácené straně Měsíce, všude bych zaznamenal stejné známky života.
Jenže pak jsem se oblékl a šel na autobus a přitom mě málem přejel nějaký člověk, který ve svém luxusním fáru asi někam spěchal, protože při skoro nulové viditelnosti držel rychlost asi na osmdesátce. Ulevilo se mi. Pochopil jsem, že jsem přece jenom pořád ještě na tom světě, který znám.