22. říjen 2001

Dnes trochu odbočím od svých obvyklých témat a místo produkování obvyklých nechutných jízlivostí se zkusím zasnít nad něčím, co pokládám za nejmagičtější místo Prahy.
Vy, kteří mě už znáte, se možná budete divit, ale není to ani Kyvadlo na Letné, ani ten plácek u Karlova mostu, kam chodívám krmit labutě, když je mi smutno. Dokonce to není ani žádná hospoda ani klub ani kino ani most. Je to dlaždice ve vstupu do metra.
Ano, je to kamenná dlaždice ve vstupu do stanice linky C na Florenci, na tom konci, kde je to blíž k autobusovému nádrží - a je to konkrétně ta dlaždice u zábradlí, v tom místě, kde se cestující musí obrátit čelem vzad a sejít ještě těch pár kroků níž. A co je na ní tak magického? Jenom to, že je od těch milionů nohou, které na ni v tom místě za těch skoro třicet let dopadly, viditelně prošlapaná. Je to hmatatelný důkaz bezděké lidské činnosti. Ale tím, že se dlaždice nepropadla ani nezlomila, dokazuje také to, že někdo odvedl pořádný kus poctivé práce, za kterou se nemusí stydět. A to je přece krásné, ne?