Pondělí je prý nejinfarktovější den, zřejmě na tom něco bude. Na člověka dolehne únava z víkendu a poznání, že se v práci samo od sebe zase nic nevyřešilo, zato se mnohé samo od sebe zkomplikovalo.
Nevím, jak je to možné, ale zdá se mi, že tenhle princip prostě nějak funguje. A nejen v práci. I v běžném životě, hlavně partnerském. Kolikrát si člověk říká "Ne, tohle nebudu řešit, vždyť je to prkotina, to se prostě vyřeší samo"? A jak to obvykle dopadne? Vždycky jednou za čas se ukáže, že dlouho neřešené prkotiny se slijí v jednu odpornou, hustou lepkavou hmotu smutného a pro obě strany krutého nedorozumění a nepochopení.
Partneři se vzájemně podezírají z podrazů a vůbec všeho nejhoršího, co je napadne. Tohle všechno si člověk uštří, když všechno řeší hned. Ten druhý ho pak jen podezírá z toho, že dělá z komára velkblouda, že na něm jen hledá chyby a že ho prostě baví mu pořád něco vyčítat. Snahy o okamžité řešení malých problémů se slijí v jednu odpornou, hustou lepkavou hmotu smutného a pro obě strany krutého nedorozumění a nepochopení. Partneři se vzájemně podezírají z podrazů a vůbec všeho nejhoršího, co je napadne.
Už jste někdy měli pocit, že jste úplně bezradní a nevíte co si počít?
