„Ještě musíme s mužem napsat dvanáct pohledů a máme zabaleno,“ řekla mi se samozřejmostí sobě vlastní kamarádka M., která, ač zasloužilá matka dvou malých dětí, toho vždycky stihá víc než já. Běhá z místa na místo tak rychle, že ji někdy v akci – pracuje jako produkční – nestačíte pouhým okem sledovat.
„Šlo to hůř, než jsem si myslela,“ svěřila se o den později. Ukázalo se, že vystřihnout dopředu víc než desítku krátkých pozdravů není jen tak. Nevíte například, jaké bude počasí. A tak se omezíte na neutrální zprávy, že na chalupě se natírají okna – pak je ovšem musíte natřít. Použít se nedá ani fotbalový zápas, jehož výsledek by zajímal syna, protože ten se ještě nehrál. A hlavně nesmíte ani slůvkem naznačit, že se vám stýská.
V duchu jsem ji chválila, jak s přehledem vymyslela další vynález, který rodičům i dětem lépe zorganizuje život. Je přece produkční. Přednapsat na školku v přírodě pohlednice a podstrčit je při odjezdu u autobusu paní učitelce mi připadalo geniálně jednoduché. Člověk se pak nemusí stresovat, že zrovna jejich potomci budou při rozdávání pošty zažívat zklamání, že všem ano, zatímco jim, dneska, zrovna, bohužel, nic nepřišlo.
Jenže tak to není. Úkol napsat předškolákům pohledy do zásoby zadala dospělým přímo paní učitelka. Hezky si tak mobilní rodiče jedenadvacátého století pojistila, aby se pak nevymlouvali nebo nepsali zmatené esemesky, doufajíce, že tím nahradí pozdrav vytvořený propiskou a vlastní imaginací. Určitě taky připojila doporučení, ať maminka ani tatínek laskavě neškrábou a ona pak může dětem, které ještě neumějí číst, pozdravy v klidu a hromadně každý druhý den odrecitovat.
Problém možná nastane s narůstajícím věkem dítěte, protože ve třinácti už se pozná, že otec s matkou jsou v koncích, když dokola popisují, že na chalupě zas vykvetly krokusy.
Ovšem i tak banální sdělení splní svůj účel.
Veronika Bednářová (SAMA MEZI MUŽI): POŠTA PRO TEBE - aktuálně v Reflexu č. 16/2008
