Fotbalistovu hlavu si mnozí představují jako velkou prázdnou kouli zařízenou ve stylu luxusní restaurace, kde mají strojek na výborné kafíčko a na baru plkají obchodníci se zlatými řetězy a odbarvené kadeřnice. I já, přiznám se, jsem poleptán tímto předsudkem, takže kopálisty nezvu do divadel. Obdivuji je z bezpečné vzdálenosti svého místa na tribuně. Jenže pozor! Nepodceňovat!
Během derby překvapivě jeden z nich rozehrál tyátr výborně napsaný, protože nečernobílý a hluboce lidský.
Dostal tisíc jmen, mezi jinými i „pitomec“ a „guma“, ale já být Havlem, chtěl bych vymyslet hrdinu takové dramatické síly, jakou jsem spatřil na Strahovském stadiónu sedě na sedačce, když ještě nebyla utržena. Jako ubohé, ploché figurky se mi náhle jevili Hamlet s lebkou, Heda Gablerová se sirkami a rukopisem manžela a doktor Štrosmajer vteřinu před tím, než zlomí Kodetovi klíční kost.
Hráč Slavie David Kalivoda korunoval oslavu vstřelené branky svléknutím dresu, a ledva to udělal, pohlédl bezprostředně do tváře vlastního neštěstí jako striptérka, jejíž punčocha letí směrem do publika, v němž zahlédne svou matku s pánem, a táta to není. Za své gesto totiž dostal přesně podle pravidel žlutou kartu, druhou v jediném zápase, což v praxi znamená kartu červenou, odchod do kabin a kritické oslabení svého týmu. Během jediné vteřiny zamrzl v hrdle slávistických fandů vítězný ryk v předtuše nastalé sparťanské přesily. (Slávisté po zápase hořekovali, že kdyby měl Kalivoda větší hlavu, dres by přes ni jen tak nepřetáhl, hlava by vychladla a hrůzný čin by nedokonal. Jenže to všechno jsou kdyby.)
Kalivodův čin je tím působivější, že už s dresem roztočeným nad hlavou musel vědět, co nastane. Slavia oslabená o jednoho muže logicky inkasovala a z upachtěné remízy byl obviněn David, jenž se tak stal metaforou toho, že nebe i peklo mohou ležet na jednom místě.
Kam se hrabe Melčák s Pohankou! Taky poškodili vlastní družstvo, taky byli zatraceni, avšak porovnejte jejich motivy. Ti dva máci chladnokrevně přestoupili pro peníze anebo hůř, pro nějakou vágní ekonomickou reformu. Kalivoda mluvil po zápase do kamer, měl v očích slzy a na jazyku jediné vysvětlení – n e o v l a d a t e l n á emoce. Hráč kopající za Slavii od dorostu vstřelil ve vypjatém zápase branku odvěkému rivalovi, čímž vystoupil na Everest ...
…. a na jeho vrcholu se svlékl.
V Davidově činu je něco z autodafé. Nechtěl nám Kalivoda svou nahou obětí nakonec něco sdělit? Předat poselství o rituálech, jichž se dobrovolně a zbytečně vzdáváme? Nebo ukázat těm dvěma fanynkám na severní tribuně jizvu po slepáku?
Těžko říct. Ponechme to na pojetí budoucích inscenátorů Davidova Odcházení, výtečného kusu, jenž klade otazníky.
STOPTIME MILANA TESAŘE: ZAPOMEŇTE NA HAMLETA! - aktuálně v Reflexu č. 15/2008
