Už léta mě náhody zavádějí do míst, kde zrovna není turistická sezóna. Jeruzalém během druhé intifády. Kapské Město za mrazivých nocí. Města v takovém bezčasí mě baví. Člověk v nich vidí víc než jindy. A často i víc, než by chtěl.
Za zatím největší extravaganci ale považuji Karlovy Vary v předjaří. Lázeňská sezóna začíná až na konci dubna, hostů tu minulý týden bylo jen pár. Nestihly ještě schovat divnou identitu města do obvyklého mišmaše kamer, Japonců a konviček, z nichž i ten skvělý Vřídelní pramen chutná jako voda ze zrezavělých trubek. Víc bylo vidět na nápisy, které už nejsou v jiném jazyce než v azbuce, víc bylo slyšet, že se v obchodech automaticky mluví jenom rusky.
Francouzský architekt Le Corbusier říkal, že Vary vypadají jako slet dortů. To není špatná metafora, i když je to spíš shluk dortů Malakov. S cenami, za které by se nemusel stydět ani Arbat.
A lidé se tu, jak se na správně melancholickou slovanskou duši sluší, neusmívají. „Co vy tady děláte? S českou občankou?“ zeptala se mě nevěřícně a přátelsky recepční malého hotelu, kde jsem se ubytovala. S konečnou platností se ze mě stal cizí agent ve vlastní zemi.
Znám totiž Vary hlavně české, potažmo mezinárodní, když z říčky Teplá ční billboardy na festivalové filmy. Koupila jsem proto staromódně dvacet pohledů i se známkami a poslala je poštou kolegům, kteří každý červenec na filmový festival do Varů jezdí.
První odpověděl kreslíř Marek Douša. Prý už se těší. Taky se těším.
Veronika Bednářová (SAMA MEZI MUŽI): AGENT VE VLASTNÍ ZEMI - aktuálně v Reflexu č. 15/2008
