Jak zrycht(r)ovat divadla

Jak zrycht(r)ovat divadla

Jak zrycht(r)ovat divadla

Jednu věc nám Čechům nelze upřít. Při srážkách s blbcem se snažíme držet při sobě. Potvrdila to minulý týden tiskovka v přeplněném hledišti pražského Divadla Archa, kde seděli ti, kteří by ještě někdy rádi zašli do divadla: na Zábradlí, Palmovku, do Dlouhé, Ypsilonky, Švanďáku nebo do Městských...

Jednu věc nám Čechům nelze upřít. Při srážkách s blbcem se snažíme držet při sobě.
Potvrdila to minulý týden tiskovka v přeplněném hledišti pražského Divadla Archa, kde seděli ti, kteří by ještě někdy rádi zašli do divadla: na Zábradlí, Palmovku, do Dlouhé, Ypsilonky, Švanďáku nebo do Městských. Herečka Kateřina Macháčková mi říkala, že když bude nejhůř, vezme si lehátko a přestěhuje se před magistrát, kde bude držet hladovku za zachování pražské sítě divadel veřejné kulturní služby.
Jenže bojím se, že z toho bude mít radní pro kulturu Milan Richter jenom radost: aspoň jí nebude muset z kantýny nosit jídlo. Tradiční pražská divadla, která údajně trpí nesmyslnou touhou objevovat nové umělecké cesty, už totiž magistrát stála peněz dost. Bohužel ale mají svoji historii, a tak je čas najít elegantní řešení, jak se jich zbavit.
Říká se tomu transformace. Velmi živelná transformace v cokoli, třeba v podnikatelský subjekt, který provozuje šantán.
Myslím, že radní Richter by měl jít se svým ambiciózním plánem dál a představit jej i v dalších zemích Evropy. Začala bych v Německu, neboť tam existuje divadelní síť velmi podobná té naší. Ať zaskočí do Mnichova, Hamburku nebo Berlína a vysvětlí místním zastupitelům, že jejich tradice repertoárových divadel veřejné služby, za kterou městská samospráva cítí odpovědnost, a co víc, je na ni hrdá, je už opravdu, ale opravdu starosvětsky trapná.
Tisková konference byla jediným možným řešením. Chci plnému hledišti Archy, a především šesti divadelním ředitelům poděkovat za slušnost. Když totiž krachne banka, nic se nestane, dáme si zbylé peníze jinam. Ale když budeme zbaveni kulturní identity, zůstaneme sedět doma na spartakiádním lehátku. Za peníze ušetřené na živém umění uvidíme v telce leda tak olympiádu, a ani ta možná nebude v Praze. Budeme zase držet při sobě, tentokrát jako ovce, které se ve chvílích nebezpečí shlukují jen proto, aby bučely a čekaly, co se stane.
P. S.: Reportáž Richarda Ermla POTOMEK HOVADNÉHO KRÁLE k danému tématu si můžete přečíst v Reflexu č. 12.



Veronika Bednářová (SAMA MEZI MUŽI): JAK ZRYCHT(R)OVAT DIVADLA - aktuálně v Reflexu č. 12/2008