Dostával cenu za své celoživotní dílo, pro mě hlavně za Všechny dobré rodáky a „pohádku“ Až přijde kocour, v podstatě filosofický, a přesto nejnavštěvovanější (!) film roku, v němž jsem se narodil. Bylo mi hrozně, u obrazovky. Starý muž se ukázal tuze malý na takový gala večer. Nikdo se nezalkl úctou při vzpomínce na to, co dokázal v Cannes (Zvláštní cena poroty) a čím se zapsal do naší paměti. Ale proč?
Vždyť je to Jasný!
Projevení zájmu, či dokonce úcty je jako dům. Potlesk je přízemí, pod ním leží pouze sklep, peklo ignorance. Potlesk je obvyklá, slušná samozřejmost, za niž se vděčný august klaní před oponou (Vladimír Menšík tomu říkal chodit na medvědy: „jednou po nás hodili cukr“.) O patro výš je potlesk vestoje. Obyčejně nastává ve chvílích, kdy přítomní spontánně cítí, že jsou u něčeho velkého. Zdánlivě víc je už jenom vykřikování bravo! provázené dupáním, což však bývá falešná, většinou předplacená křeč, mající agresívně vyrobit událost i z kusu zcela průměrného či hůř.
Nikdo v publiku nepovstal, a Vojtěch Jasný tak nedosáhl ani na druhý schod. Kdo mu to neumožnil? Podíváme se. Vždyť když př? de kocour a sejme brýle, lidi se zabarví podle toho, jací jsou.
Bílí jsou povýšenci – akademie, jejímž jediným celoročním smyslem (na rozdíl od té americké) je pokaždé jiná, ale stále stejně sebestředná show. Akademie s Jasným neztratila ani slovo, ani pár fotek či záběrů, které by jej připomněly jako velkého umělce. S nevolí mu bylo povoleno, aby z jeviště promluvil. („Ale rychle!“) Jako když hodíte po žebrákovi hrst peněz – vem si je a vypadni.
A tamhle sedí zelení – ignoranti. Vůbec nevědí, co to je na jevišti za chlapa, a té chvíle využ? í, aby si obřadně vyčistili luxusní brýle značky Givenchy. Skrz staříka vidí až na vegetariánský raut a oprávněně přemýšlejí, kde bere prezident akademie Vachler tu drzost vnucovat ostatním svůj životní styl. Až nás bude příště žádat o prachy, dáme si slaninu do smlouvy, říkají si.
Modrý sektor (závist) zabírají ti, kteří dobře vědí, co je to za člověka (mnozí z nich jsou z branže). Přesto, nedokáží se povznést nad svou antipatii a vstát. Pro jedny je komunista, pro druhé fízl (dělal pro kontrarozvědku), třetí mu nezapomenou, že veřejně prohlásil, že nesnáší Tarantina.
Poslední oddíl není n? ak zabarven. Sedí v něm všichni, jimž se převrací v hlavě obraz opuštěného stromu s mohutnými kořeny, Menšíka jako Jořky s Pyřkem umírajícího pod sněhem peří a Wericha, jak sám sobě říká „brou“. Přesto ani oni nepovstali. Jako obvykle, přizpůsobili se většině. Asi proto dochází v Čechách k povstáním málokdy.
STOPTIME MILANA TESAŘE: K POVSTÁNÍ NEDOŠLO - aktuálně v Reflexu č. 11/2008
