O americkém malíři a skvělém režisérovi Julianu Schnabelovi, zlobivém dítěti post-expresionismu, všichni tvrdí, že si potrpí na netuctovou krásu, styl a eleganci. V televizi CNN, kde s ním nedávno vysílali profilový rozhovor, měl krásně barevné, kostěné, hranaté brýle. A taky nažehlené puky i na šále.
V New Yorku si pěstuje velký ateliér v bohémské West Village, má rád vydesignované předměty a taky celebrity, jejichž jména během rozhovoru vypouští nenápadně jako duhové mýdlové bubliny.
Julianu Schnabelovi jsem před dvěma týdny volala do Londýna, kde zrovna byl, kvůli exkluzívnímu rozhovoru pro Reflex o jeho posledním filmu Skafandr a motýl. O něm už se tenhle týden ví, kolik ze čtyř oscarových nominací proměnil ve skutečného Oscara.
Při telefonním rozhovoru byl malíř, kterého jsem léta obdivovala v newyorských muzeích, přátelský a vstřícný, i když podobných rozhovorů, přísně souvisejících jen s jeho filmem, má před Oscary bezpočet.
Pak se, aby řeč nestála a jistě aby udržel svou pověst provokatéra, zeptal, co mám na sobě.
Měl by asi, bohém výtvarník, radost. Netuší, co na svém ošacení mívám obtištěno, i v práci, když nestihnu včas utéct z domova. Čtyřbarevné čárky od fixů, oživené jasnými pollockovskými skvrnami. Hrst rozdrcených kukuřičných lupínků s mlékem. Čtvrt tuby zubní pasty, kus mýdla a velké kolo bílého jogurtu. Čaj vylitý do bramborové kaše, něco špaget ochucených trochou krému na ruce.
Julian Schnabel má sice pět dětí, ale nechtělo se mi vysvětlovat, jak neuvěřitelně upatlané jsou někdy ženy, které mají doma dítě mezi prvním a druhým rokem.
Řekla jsem proto jenom, že v nosní dírce momentálně nemám kamínek z pískoviště – dneska je dobrý den.
Veronika Bednářová (SAMA MEZI MUŽI): UPATLANÁ - aktuálně v Reflexu č. 9/2008
