Vkročili jsme do své redakční kanceláře č. 166 po sedmé hodině ranní. Já složil hlavu na hromadu papírů na mém stole. Kolegyně K. si otevřela noviny a láhev vína. Kolega Oskar odešel do bufetu pro cukrovinky. Byl tam dlouho, neboť ve frontě s ním byli i kolegové tiskaři, kteří si byli pro sedmičku (povolené nízkoalkoholové pivo).
Když kolegyně K. dočetla stranický tisk, otevřela si druhou láhev, otočila se k psacímu stroji a začala psát. Dosti často to byl článek o škodlivosti alkoholu.
Já jsem zvedl hlavu a mlčky zíral na hromadu papírů přede mnou. Kolega Oskar si uvařil kávu a konzumoval cukrovinky.
Když redaktorka K. dopsala, začala pročítat agenturní zprávy. Já jsem si šel uvařit kávu. Kolega Oskar telefonoval s manželkou.
Z chodby se ozývalo volání vedoucího vydání: Sloupkýýýý, potřebuju sloupkýýýýý! Kolegyně K. se otočila ke svému stroji, vzala agenturní zprávy a psala a psala. Já pil kávu. Kolega Oskar začal kouřit.
Když K. odevzdala své články, jala se telefonovati s kamarádkou. Někdy, ale opravdu jenom někdy otevřela další láhev vína. Já zíral na svůj psací stroj. Kolega Oskar telefonoval s hasiči, záchrankou, vodárnami. Pak se otočil ke svému elektrickému psacímu stroji a zuřivě do něj bušil.
A tak plynul náš čas v kanceláři č. 166. Jen jedinkrát jsem uposlechl apelování šéfa na tvorbu sloupků (kratší novinový útvar). Vedoucí měl 32 hovorů, kdy jsem slyšel jen „omlouváme se ... kolega je nezkušený“. Já byl na koberci v České národní bance a musel jsem napsat tiskovou omluvu a druhý den ještě opravu té omluvy.
Pak se kolegyně zvedla, řekla čau a odešla. Myslím, že se tento čas shodoval s časem otevření vináren Axa a U Rozvařilů. Já jsem se s odporem začetl do redakční pošty, kde stály dotazy typu proč je zavřené WC na Florenci. Kolega Oskar pil kávu, kouřil, telefonoval manželce a psal. Pak vstal, řekl: „Kdyby někdo volal, budu v jednu!“ (což znamenalo v půl třetí) a zmizel. A já přisedl k jeho elektrické šrajbmašině, kterou jsem mu upřímně záviděl, a psal materiál o nové čistírně peří v Praze 2.
Takové to byly časy.
Nyní jsem byl nucen navštívit poprvé novou budovu, kde sídlí Reflex. Toho skla! Těch počítačů! A těch lidí za nimi! A trochu jsem jim záviděl ten moderní svět výroby tisku.
A trochu taky ne.
Autor je šéfredaktorem časopisu Sorry
STOPTIME FEFÍKA: KONEC STARÝCH ČASŮ- aktuálně v Reflexu č. 6/2008
