Óda na spánek

Óda na spánek

Óda na spánek

Prý málo spíme. Čím dál míň. V Británii i Americe kvůli tomu vyhlásili Národní týden spánku. Aby lidem, co neumějí jít včas do postele, došlo, že spaní nejde jen tak odzívat. Ale nepomáhá to.


Skvělá reportáž Rudolfa Křesťana, jak jako student v šedesátých letech sto hodin nespal, mě ale dlouho naplňovala představou, že bdít věčně je dobrodružné, přímo krásné. Podobné lékařské pokusy potvrzující nebezpečí spánkové deprivace se ostatně dělají dodnes. Jedna devatenáctiletá Angličanka vydržela tuhle nespat skoro týden.
Někteří američtí prezidentští kandidáti si taky stěžují, že málo spí. Republikánská hvězda Rudy Giuliani označuje primárky za skutečný maratón. John McCain, vietnamský veterán, se nechal prostě slyšet, že toho má někdy vážně dost. Hillary Clintonová je zas bledá a snaží se překonávat únavu zdravou stravou, ovšem sama se kárá, jak často skončí u pizzy. Demokrat Barack Obama z nedostatku spánku chraptí, bolí ho záda a slzí mu oči.
Tím mě ale nedojmou. Já nespím už rok a půl. Nic dobrodružného na tom není. Jako životabudič fungují jenom servery, kde si ženy z celého světa nonstop vyprávějí, proč, kdy a jak dlouho se jejich děti v noci budí. V půl čtvrté ráno totiž nic nepotěší tak jako cizí neštěstí.
U prezidentských spánkových deprivantů máme ale čestnou výjimku. Zatímco Jan Švejnar objíždí česká města — a odpočinková asi tahle zájezdová šňůra není —, Václav Klaus vypadal tuhle nad ránem v televizi nesmírně spokojeně a odpočatě. Zářil. Říkal, že v boji o prezidentský post si věří a ví, že jako sportovec leccos vydrží.
Neudusili byste ho polštářem?



Veronika Bednářová (SAMA MEZI MUŽI): ÓDA NA SPÁNEK - aktuálně v Reflexu č. 5/2008