nahoru

Úterý 8. dubna

Frank Anne 8. dubna 2003 • 11:52

Jdu ven. Je sníh. Takové věci mě drží při životě. Odpoledne jdu ven. Žlutý ptáček zavřený ve skleníku mlátí hlavou do skleněných stěn. Jdu ho pustit. Kdo pustí mě?

Včera večer byla vichřice, seděli jsme v pokoji s M., náladu pod psa, posloucháme poryvy větru, s migrénou v hlavě se na nic netěšíme. V osm vypnuli proud. Ocitli jsme se v tichu. Dnešní člověk je už tak neschopný tvor, že už i tohle ho vyvede z míry, najednou tma, klid, ale člověku pochoduje mozek dál. V takové situaci je zmaten, na tohle není stavěný. I když neřekl bych, že by nám to mohlo nějakým způsobem přidat. M. říká: „No, tak něco povídej …“
„A co jako bych měl povídat ?“
„No nevím, cokoli…“
„Fakt nevím… Vždyť ti povídám pořád něco celý den, pořád si povídáme.“
„Tak mi vyprávěj, jak jsi byl malý.“
Chvíli přemýšlí, „Nevím, já si nějak nic nepamatuju.“
„Tak něco…..“
„Tak třeba, když jsem chodil do školky, tak mě babička ušila nové kalhoty, a já šel a říkám si: ty kalhoty žerou. Cítil jsem hrozný bodání (nebo co) mezi nohama, jo tam, a říkal jsem si celý den, co je to za hnusný kalhoty, že už je nechci, ale nemohl jsem si je přece jen tak ve školce sundat, tak jsem to nějak vydržel, ale musel jsem být pěkně zmasakrovaný. Pak jsem přišel domů a řekl jsem to a nakonec se zjistilo, že mi bába zapomněla vyndat z kalhot špendlíky.“
Rozsvítila se světla. Mozky se spokojeně rozběhly.
Dnes psal Mára SMS: „jsou okovy vzpomínek…“ To bylo celý, běžná zpráva od Máry. Odepisuji: „…jsou okovy budoucnosti“. Běžná zpráva ode mě. Pak se Mára někde zhulil a psal blbosti. Aby se mu lépe hulilo, tak mu posílám: „Kuraci maurihany brzo je snedi vrany. Zahradu cech zarostl mech, piva plny mechy. Britny Spir sezral vyr. Zivy stity, prosli stiri. Klesti je dobre na ohen,aby horel vohen.“
Pak volám Alonovi, jen tak z nudy: „Co děláš ?“
„Čumím na bednu.“
„Co jinak jako děláš ?“
„Chodím do práce a chlastám.“ Pěkně jsme si pokecali.
Je večer, sundal jsem si kontaktní čočky, čistím brýle, špinavou mikinou mnu skla u brýlí, koukám, praská mi obroučka. „Fakt dobrý.“ Přemýšlím, zda vůbec má smysl, abych se snažil si je dát spravit, zda má smysl nasazovat kontaktní čočky, přemýšlím, zda moje oči nemohou vidět, nebo nechtějí vidět, přemýšlím, zda mám sílu se doplazit zítra k optikovi a tam mu vysvětlovat, že mi to musí sletovat, protože na nový nemám. Úvaha nebyla dlouhá, vyndavám ze šuplíku vteřinové lepidlo, sklo jsem namazal lepidlem, obroučky jsem na to přilepil a je to. Přímá cesta k cíli. Nasazuji si tu věc na sebe. Dívám se ublemcaný od lepidla na M., třeba vzbudím soucit. Ne, tu hádku z pátku hned tak nezalepím.
Před osmi lety jsem jel ve vlaku, viděl jsem tam dívku, nejkrásnější dívku na světě, tenkrát mě uhranula, pak jsem jí ještě několikrát viděl, pak mě myšlenky na ni zavedli k M.. Co kdybych tenkrát neměl kontaktní čočky? A vůbec, takhle přece otázka nestojí.
Otázka stojí: „Strašně se milujeme, ale nedokážeme spolu žít. Ani bez sebe.“ Ale to není otázka. Otázka je, zda si ve Winampu pustím All that could have been, Into the void nebo The great below. A vůbec, nelze si připouštět nějaký otázky, kliknu na RANDOMIZE a nebo na REMOVE ALL. Heslo dne: „Znáhodni nebo odeber vše!“

Frank Anne