Jsou gamesky, které mě baví a gamesky, které mě nebaví. Mezi ně patří plná ulice lidí, proti kterým spěchám a vyhýbám se jim nebo bojovka s nákupním vozíkem v narvaném sepermarketu. Ta nejhorší se mi ale odehrává poslední dva měsíce v práci. Chci totiž zvýšit plat.
Předevčírem jsem si o něj šla říct už asi potřetí, ale zase nic. I když mi ty prachy byly slíbeny, šéf alkoholik, demagog a psychopat v jedné osobě (já opravdu nepřeháním), mě akorát seřval a na můj neodbytný mail o dvě hodiny později mi odepsal jen jedno jediné slovo: KUK. Jo, přišlo mi od něj KUK.
Kdybych uměla voodoo, napíchala bych do jeho voskové figurky padesát špendlíků namořených do BSE nebo do toho nového plicního moru. Takhle se tu akorát užírám vztekem a když ho vidím, přeju si, aby mu konečně nějaká naštvaná celebrita rozkopala obličej.
Hmm, prý by bylo zapotřebí vstříknout přímo do mozku člověka mozkomišní mok napadené krávy, aby byla alespoň nenulová šance nákazy. Já se ho prostě nezbavím.
Ale když si vzpomenu na můj včerejší telefonát s Hankou, trochu se zastydím. Chodily jsme spolu na gympl, chvíli jsme spolu bydlely v Praze a pak se naše cesty rozešly. Potkala Pana Božského, narodily se jim dvě děti a kvůli nedostatku peněz se přestěhovali na druhou stranu republiky. Zrovna mají krizi. On tříská dveřmi, když není v bytě uklizeno a děti křičí, je nespokojený a neví, co se sebou a ona se s ním chce rozvést. "Žofie, já nevím, co se stalo. On vždycky vypadal jako ten osvícený chlap, se kterým stojí za to do toho jít a teď tohle. Já si fakt myslela, že naše manželství bude jiné. Lepší než ta okolo." Pak musela telefonát přerušit, protože jedno z dětí si málem vypíchlo oko lžičkou a to druhé začalo řvát. Když jsme domluvily, seděla jsem dlouho na posteli, poslouchala NIN a čekala, až uplyne čas potřebný ke smytí barvy, co jsem měla napatlanou na hlavě. Mám tak jednoduchý život, říkala jsem si. Tak sladce easy...
Třeba teď. Teď čekám, až mi zvolá Honza a pojedeme spolu za Prahu ke kamarádovi, co se vrátil z Afriky, má fůru fotek a nový domeček. Vstupné jsou naše fotky, takže se v těch obrázkových vzpomínkách asi utopíme.
A doma se chystám přebarvit si džíny na černo a zabalit pár hadříků, protože jedu za Filipem a mám to štěstí, že se pořád těším a věřím, že jestli spolu budeme, tak se nám to na rozdíl od spousty dalších povede. A nic na tom nezmění ani Hanka, ani pan Plzák.
