Tak ať už je mám z krku, ty boty. Bylo to totálně trapné. Prodavačky se mému požadavku, že je chci vrátit, protože svítí, stydlivě uchechtávaly a radily mi, ať ty bílé svítící pruhy přemaluju, vypárám nebo ať je rovnou někomu daruju. Pchá, tak tímhle mě fakt dostaly. Vrchol nastal, když mi jedna řekla, že majitelovi v kanceláři nesvítí. Vytrhla jsem jí je z ruky a začala chodit po obchodě jako totální magor. Hledala jsem slunce. A pak, pak se to stalo..
Položila jsem je na místo, kde to paprsky braly útokem a najednou se z nich staly dva létající talíře. Nádherné. Fakt nádherné. Nikdy jsem nic takového neviděla. Všichni se na ně dívali jako uhranutí. Náhodní nakupující se mlátili smíchy, dokonce i prodavači ze vzdálenějších míst se přišli na tu krásu podívat. Cítila jsem maximální zadostiučinění, ale ta slečna, co pořád kmitala mezi mnou a majitelem, co se celou dobu neuráčil za mnou přijít k pultu, mi přesto tvrdila, že jsou v pořádku. Nejsou. Nejsou v pořádku, chtěla jsem křičet. Svítí jak majáky a vy jste mě na to měli upozornit. Chci mluvit s majitelem. Ale on mluví jenom anglicky, paní. Však já mu to řeknu anglicky, naježila jsem se. Fakt mi vadí, když mi někdo říká paní.
Byl to opálený čtyřicátník s tučným zlatým řetězem na krku. Asi Arab. Ten řetez nebyl dobré znamení. Ne e. Ve chvíli, co jsem ho uviděla, jsem měla chuť mu dát přede všemi na holou. Bože, i teď, když si to představím, se mi úplně uleví:)
Řekl mi, že "shining shoes" jsou moderní a jenom my v naší malé zemičce to ještě nevíme. Urážel mě. Řekla jsem mu, že mám svůj vkus a že kdyby mě jeho prodavačky na ten materiál upozornily, nikdy bych si takové "shitty shoes" nekoupila. Řekl mi, že se opakuju a já zvýšila hlas. Řekl, že se nervuju a že bych měla brát prášky na nervy. To přehnal. Řekla jsem mu, že prášky by si měl vzít on a to proti ješitnosti a blbosti. Nakonec jsem vše shrnula větou "I don`t want these fucking shining shues, jerk." A bylo to.
Doma jsem našla tempery, malý štěteček a statečně jsem si s vyplazenou špičkou jazyka ty bílé světélkující dálnice přetírala načerno. Byla jsem maximálně precizní, až mě z toho rozbolela hlava.
Anebo to bylo tím betonem, co jsem si k práci míchala.
Večer volal Michal. Byl celý unesený z toho, že bude mít za rok v Praze byt. Stačí jen, když teď sežene půl milionu a pak už bude jen dvacet let splácet a splácet... Asi jsem jeho nadšení dostatečně neopětovala. "Jak seš na tom s penězma? Mohla bys mi půjčit?" ptal se nakonec. Zjišťuju, že když si urvu od huby a ještě i kousek dál, tak mu do konce dubna můžu dát deset tisíc. Je spokojený. Já taky. Ještě nikdy mě nikdo nepožádal o půjčku. Teda, když nepočítám nějaká ta pětikila. Konečně se cítím jako platná kamarádka. Co kamarádka. Cítím se skoro jako bankéřka!
Ráno zjišťuju, že ty prašivé boty zase prosvítají. Ale co už, jdu do nich. V redakci mi lidi vyprávějí, že se jim o mně v noci zdálo. Že prý jsem si koupila svítící kalhoty.
Strašnou ránu dostávám dopoledne, když se dozvídám, že jsem v Sazce nic nevyhrála. "Jak je to možný?" ptám se sama sebe. Odpověď přichází od Filipa. Prý někde četl, že vyhrát velkou sumu peněz je stejně pravděpodobné, jako že do člověka uhodí blesk. Tímto se s tím smiřuju a nabídce na vyplnění dalšího ticketu hravě odolávám:)
Ve 13:08 k mému stolu přichází sekretářka a beze slova mi podává centrofix. Ptám se, co s tím a ona, že když nechytly vodovky, tohle chytne určitě. Sedím s nohama na stole a krasopisně si kreslím po botách podruhé.
Naše trojka - Roman, já a Katka - je dnes v obzvlášť dobré náladě. Romanovi ani nevadí, že jsem mu omylem smazala jeden soubor. Jede zítra na týden do Francie a už se vidí, jak sjíždí ledovec. Katka si právě ubalila jointa a zmizela.
Taky už půjdu. Dám si Letnou, dokud je světlo. Ráno mi přišel mail od mámy:
Ahoj, jestlipak vis, ze prave v techto dnech uplynul rok, co jsi prijela z USA? Bilancovala jsi uz? A je neco noveho? Pa, m.
Má pravdu, jdu bilancovat.
