Pátek 28. února

Mám chřipku. Ležím v posteli a dívám se do stropu. Potácivé vědomí bloudí po stěnách kamsi hodně daleko. Strop. Jak důležité místo v mém životě. První co si pamatuji ze svého života je strop.


První záblesk. Strop v jeslích. Pamatuji si hroznou úzkost, viděl jsem jen strop, rohy a nejníže jsem dohlédl na zeleně vykachlíkované stěny, pak už na nic, asi jsem musel pořád ležet na zádech. Ležel jsem si tam jak v Matrixu nebo co, nevím proč si to tak pamatuji, asi první deprese - či co?
Druhý záblesk. Ležím v posteli, vedle mě stojí otec, v ruce mokrý ručník a švihá s ním okolo mě po pokoji, cítím na čele drobné kapičky vody.V mládí jsem měl pořád horečky a suchý kašel. Proto ta procedura s ručníkem. Vidím starostlivou tvář otce, jak se rozmazává, mizí v mlze, upadám do poloblouznění z horečky a cítím jak se přibližuji ke stropu. Strop je dřevěný a já cestuji očima po drahách ve dřevu, točím se kolem dokola suku. A teď už nejsem blízko jen očima, cítím jak se přibližuji ke stropu celým tělem, které je pozoruhodně lehké, chci se otočit u stropu a podívat se dolů…ale jsem v posteli a cítím něčí dlaň na čele, po chvíli mě zvedají něčí ruce a já cítím něco mokrého a studeného, do čehož mě ty ruce zabalují. Zase koukám na strop, který je teď normálně daleko.
Záblesk. Jsem zase tady a zkouším si vzpomenout ještě hlouběji, ale už to nejde. Jsem si ale jist, že kdybych si vzpomněl na první den života, určitě bych si vzpomněl na strop porodnice. Myslím zase někam hodně dopředu a vidím strop někde v nemocnici, tak nějak bych mohl odejít z tohoto života. Jako bych žil svůj život jen mezi dvěma stropy, jako kdyby nebylo úniku z tohoto sevření. Vůbec se nedivím, že v Tibetské knize mrtvých je doporučeno umírat na pravém boku v pozici spícího lva.
A já tu ležím s chřipkou, na zádech a jsem člověk v kleci obklopený stěnami se stropem nad hlavou. Otáčím se na pravý bok…a třeba ještě někdy napíšu.