Úterý 18. února

Valentýna Američanům nežeru. Vždycky mi přišel infantilní a příliš na povel. Byla jsem sama, šla jsem po ulici a ze všech obchodů na mě vybafovala hnusně růžová srdíčka. Jděte s tím někam, nadávala jsem v duchu...

. Tenhle čtrnáctý únor byl ale jiný. Přesně v jedenáct nula nula jsem se v práci dívala na hodinky a myslela na Filipa. V tu chvíli začínal jeho rozvod. Po půl hodině mi zavolal, že je šmitec, a že jde s Karolínou na oběd. Je to divné, ale já na ni pořád žárlím nebo co. Prosím tě, buď logická, směje se mi Filip. Ale to já přece nemůžu být. Jsem holka, nezapomněl jsi?

Večer mi dal dárek. Vytisknul a dal do složky všechny maily, které jsme si kdy vyměnili a že jich v začátku bylo. Fakt mi to udělalo radost. Už proto, že já část z nich smazala. Skoro jsem nevěřila, co všechno jsme ze sebe v tom počátečním zamilovaném rauši vypotili. No - hezké. A to, že náš regulérní vztah začíná na Valentýna, mi najednou nepřišlo kýčovité, nýbrž... no... osudové, aby bylo jasno.

V práci strašně trpím. Už na gymplu jsme nesnášela řeči o tom, co si která holka vezme za šaty do tanečních. Nikdy jsem se těch debat neúčastnila. A teď dělám v redakci, kde se kolegyně baví celé dny o tom, kde byla která cvičit, jestli je jablko výživnější než pomeranč nebo kde se dá koupit dietnější svačina a podobně. Když začnou, nasazuju si na hlavu sluchátka, poslouchám muziku a těším se, jakou mňamku si doma udělám k večeři. Ale davová psychóza působí dokonale. (Anebo je to vidina Kréty?) Včera večer jsem se doma převlékla, odsunula křeslo, zapla muziku a začala CVIČIT. Hrůza. Nejdřív jsem si slibovala hodinu, po pěti minutách jsem to zkrátila na půlhodinu a po dvaceti minutách jsem se zpocená sesunula k zemi a skončila. Jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží. Slibuju si, že se takto ničit budu každý den, ale předpokládám, že budu ráda, když to zopakuju ještě alespoň dvakrát.

A pak jsem zapla Novu. V milionáři byla nějaká holka, která nevěděla tři po sobě jdoucí velice jednoduché otázky a já měla najednou potřebu ujistit se u někoho, že je úplně blbá. Přemýšlela jsem, kdo by se na to mohl koukat a zavolala jsem tátovi. Byl pěkně zmatený. Když jsem mu řekla proč volám, začal se smát a řekl, že se dívá, a že právě konstatoval, že by dotyčná měla jít raději domů vařit. Krásný okamžik rodičovského souznění.:) Ještě chvíli jsme klábosili a pak se rozloučili. Za dvě hodiny mi došlo, že měl táta narozky. Jistě čekal, že mu jdu blashopřát a já se na něho vytasím s takovou kravinou. No teď už je jasné, kdo je tady úpně nejblbější. Ještě že k nim o víkendu jedu. Dovezu mu dárek a budu předstírat, že jsem tu o týden zpožděnou gratulaci měla předem perfektně promyšlenou.

Miluju Idu Kelarovou a cédé Stré slzy.