nahoru

Úterý 4. února

Žofie 4. února 2003 • 09:30

Ostříhala jsem si ofinu nůžtičkami na nehty, obarvila vlasy na modročerno, rozškrábala znamínko na břiše, opláchla ho peroxidem, přelepila náplastí a přemýšlela, zda bych byla ochotná vzít si Rusa.

Myslím cizího a za peníze. A snad i jo. Já sama něco jako vdavky nechystám, takže... až na nějaké to špatné svědomí, že se to nedělá, bych v tom neviděla žádný velký problém. Vlastně by to mohla být pěkná inspirace pro nějakou povídku. Teda pokud by mě naši nezabili.

Honzu nezabili a tak do toho jde. Faktem ale je, že ta Ruska je docela pěkná (vlastně chodí v Moskvě do školy pro modelky - i když nechápu, že něco takového existuje) a ještě je jeho vzdálená příbuzná. Všechno se to upeklo, když byl u nich loni na prázdninách. Vodka dala vodku a bylo to.

O víkendu ji šel přivítat. Stylově. Noc předtím byl na party, zabouchl si klíče v autě a v pět ráno si hodil do zadního okýnka dlažební kostku. Nevyspalý, nemytý, s čerstvě červenou hlavou a se střepy na zadním sedadle přijel na nádraží a řekl: "Tak tě tady vítám." Nerozuměla mu. To jim ale nebránilo v tom, aby hned odpoledne nešli podepsat předmanželskou smlouvu. Už je to tak, z Honzy se za pár týdnů stane novomanžel. Přesně na pět let. Ale šťastný z toho moc není. Jeho "snoubenka" ho děsně irituje. Zaprvé jí nerozumí (oni si opravdu nerozumí!) a za druhé, když se jí zeptal, co by chtěla v Praze první den vidět a dělat, řekla s Marfuší intonací: "NA-KU-PO-VAT." Na svatbě se asi uchechtám k smrti.

Před pár dny jsem měla jít s Bárou na Febiofest na nějaký finský film o silných ženách. Ok. Nic víc jsem nevěděla, ale jejímu výběru jsem věřila. Musím říct, že slepě, protože ráno mi volala, že je to vlastně dokument. Když jsem si přečetla, o čem to má být, začala mě bolet hlava. Na dokument o kočovné rodině ze Sibiře, kterou pronásleduje zlý čin jednoho předka a jehož hrdinkami jsou dvě ženy, které putují tundrou a nakonec si najdou zaměstnání ve státním zemědělském podniku, čímž ztratí svou nezávislost, jsem opravdu, ale opravdu neměla náladu. Moje právo veta bylo po těžkém boji uznáno, takže se šlo na pokec.

V prvním baru nám řekli, že když je plno, koktejly nedělají (!?), ve druhém (úplně prázdném) nás objevili přesně po 17 minutách (když jsme odcházely), ve třetím byla normální obsluha. Zázrak. Přišel i Honza a měl neuvěřitelnou historku. "Potkal jsem Michala, pamatuješ si ho?" začal. "Byl na nějakém plese a tam potkal spolužačku ze základky. Ptal se jí, jak se má a ona, že dělá v dabingovém studiu, nedávno prý dělali konkurz a byla tam nějaká Žofie, která se chovala naprosto příšerně. Byli z toho v šoku. Prý jim poslala strašně sprostý mail.To je dobrý, ne?" usmíval se.

To mi na chvíli vyrazilo dech. Ta holka si pamatovala i mé příjmení! A vypráví o mně zřejmě celé Praze. Hmm... kruh se uzavřel.

Žofie