nahoru

Pátek 10. ledna

Frank Anne 10. ledna 2003 • 07:15

Právě jsem kýchl a luplo mi v tříslu. Není to lupnutí nijak závažné, je docela zanedbatelné, ale přece jen jakoby lupnutí znamenalo: „jsi prach, jsi nic, chcípneš.“

Včera, jedu, jedu v cizím autě, větrák drnčí mně neznámým způsobem, fouká cizí teplo, jen za sklem je má silnice, můj sníh, stromy okolo nichž už po tisící jedu. Jedu z mýho domova, kde jsem cizí, kde jsem vyvrhel, nula, zkrachovanec. Jedu z mýho domu, kde se do mě kopne, když nesplňuji očekávání, když jsem na dně. Vždy to tak bylo, proto se mi dnes už ruce neklepou jako dřív. Představuji si den zúčtování, promoce, jdu domu, naposled a říkám: „za to za všechno už mě nikdy neuvidíte.“ Ne. Hned zítra. Ne. Dej jim šanci.
Jdu do cizího domu, kde je nejbližší člověk M. Stojím venku a zapaluju si poslední cigaretu, nejsou prachy, doufám, že brzo nebudu kousat do rohlíku a říkat si to je poslední. Protože se nenechám otrávit, raději chcípnu, ale až dostuduju, seru tyhle měsíce na Arbeit, mám toho moc. A slyším jejich slova. Nerozeznávám. Slyším slova za tím vším: „Arbait nacht frei, synku.“
Usínám s vtíravou představou pistole u spánku. Netrápím se tím tolik. Už jsem zvyklej. Taky vím, že ráno to zmizí a ovane mě mírný optimismus. Někdy stačí málo a jde to, jako třeba vykřičník a otazník. B.B. si to plete. Píše nám vzkaz: „Nejsem doma ?“ místo „ Nejsem doma !“
Já se zas ptám sám sebe: „Kde jsem doma ?“ Nikde.
Je mráz. Topení pálí. Vzpomínám, že když se potácím někdy k ránu městem nalitej, rád poslouchám, jak pravidelně klapou stroje v továrně, ohlédnu se a v dálce vidím komín, z kterýho čadí kouř. Někde v dálce, a v budoucnu vidím komín, z něhož se kouří. Vyrábí se tam teplo. Moje teplo.

Frank Anne