Tak mám za sebou zase jedny vánoce. První problém byl stromeček, jehož kmen byl dvakrát větší než stojan. Když jsem viděla Filipa, kterak do dřeva pižlá kuchyňským nožem na chleba, začala jsem hledat obvazy.
Miláček ale překvapil. Po dvou hodinách se objevil v obýváku zpocený a v ruce držel třicet cenťáků našeho nebývale křivého stromu. Měla jsem dojem, že mám dřevorubce. Dobrý dojem.
Nejdříve jsme jeli k jeho rodičům. Byli tam všichni. Bratři, manželky bratrů, děti menželek i bratrů a já - ta, co nahradila Karolínu. Cítila jsem se nesvá a hnusná, protože jsem jako naschvál zapomněla doma make-up a na obličeji se mi udělal jeden obzvláště vykutálený... je jasné co.
Celou cestu tam jsem myslela na to, jak se budu tvářit, až najdu pod stromečkem dárek.To předstírané překvapení asi nepřežiju. (Filipova máma poprosila Filipa, ať mi něco koupí, že mi to dá za sebe. Filip netušil, co by to mělo být, a tak se zeptal mě. Já samozřejmě nechtěla nic, ale nakonec jsem mu poradila knížku. Tu jsme koupili spolu. Den před odjezdem jsem mu pomáhala balit dárky a zbyla na mě. Ano, balila jsem si svůj dárek, ale nutno podotknout, že jsem si dala extra záležet.) Sbalila ho ale Filipova sestřenka. Fakt dobrý fór. Málem jsem se propadla, když jsem viděla Filipa, jak jí šeptá, aby jeden dárek ze své kupky odnesla té divné holce po jeho boku.
A pak už se stali jenom malichernosti. Tatínek mě jednou oslovil Karolíno, maminku vytáčelo, že nemám ráda cukroví, ořechové řezy a kandované ovoce. Při utírání nádobí mi v ruce rupla křišťálová sklenička. Fakt smůla. Byla jsem z toho tak v šoku, že jsem s ní utekla na záchod a tam přemýšlela, co dál. Došla jsem k závěru, že se neumím přiznat. Byla to druhá sklenička, na kterou jsem sáhla. Nešlo to. Vrátila jsem se tedy do kuchyně a po cestě jsem skleničku schovala pod svetr v obýváku. Modlila jsem se, aby si na něj nikdo nesedl. Když jsem pokračovala vynervovaná v utírání nádobí, přišel Filip a ptal se, jak mi to jde. "Jak by mi to mělo jít? Normálně," hlesla jsem a usmála se zesinale na jeho mámu. "Ještě jsi nic nerozbila?" pokračoval. "Cssss..," omdlévala jsem.
"Musím ti něco říct. Udělala jsem něco děsně pitomého. Opravdu velký trapas, víš?" říkám mu o deset minut později v jeho pokoji. Díval se na mě se strachem. "Ujelo ti něco?" ptal se a měl na mysli tu největší lež v našem životě - že se neznáme půl roku, ale rok a půl. "Ne.Rozbila jsem skleničku." "No a"? Noo.. bála jsem se to říct, takže...? "Kdeje"? "Hm...tady," hlesla jsem a natáhla před sebe ruku se střepem. Začal se smát. Nakonec si toho nikdo nevšiml. Bylo jich moc, schovávaly je snachy, všude, byl chaos a tak dál. Možná se na to ani nikdy nepřijde, ale Filip říká, že mě bude celý život vydírat:)
Na Štědrý den jsme byli spolu sami a já se rozhodla, že když jsou všude ty bramborové saláty, že si uděláme něco výjimečného. Zapékaná krůtí prsa v hustě kořeněném bramborovosýrovém těstíčku, ale chutnala opravdu velice zvláštně.
A pak se jelo k našim. Táta lil do Filipa slivovici a ten pak rozbil skleničku. Jenže se přiznal. Škoda.
