Úterý 17. prosince

Napsal Matt, moje dávná láska ze San Francisca. To je úspěch, protože na můj poslední mail poslaný po loňském 11. září, jestli žije, mi nikdy neodpověděl. Píše, že se přestěhoval z Washingtonu kousek za Londýn a že by rád přijel na víkend do Prahy.

Když jsem tu neuvěřitelnou novinu četla, srdce mi tlouklo jako hrom. Pokud si dobře pamatuju, naše poslední slova byla něco jako: Jednou se naše cesty určitě ještě zkříží. Můžeme se potkat za rok, za pět let a pořád mezi námi bude stejná chemie. Já si ji teď ale nemůžu dovolit. Do-vo-lit. Hmm.., v takové situaci jsem ještě nikdy nebyla. Vždycky jsem si mohla dovolit všechno. Taky jsem ale nikdy neměla vedle sebe tak úžasnou dušičku jako dnes. Ale stejně. Když si vzpomenu na Matta a na to, co jsem s ním zažila, roztřepou se mi kolena. Verdikt? Těším se. A dokonce moc.

Šla jsem na výlet do obchodů, že třeba narazím na nějaké dárky pro své bližní nejmilejší. Koupila jsem perfektní sukni a svetr pro tu úplně nejbližší - pro sebe. To bude ještě nářez.

Mé první vánoce s chlapem. Vlastně se moc těším. Loni jsem málem omdlévala při představě, co asi s Karolínou zrovna dělají. "To bude můj první stromeček," vzpomenu si při milování. "A to je moje první povídání o stromečku při sexu," usmívá se Filip.

Hledání práce nezdárně pokračuje. Je štěstí, že nejsem "člověk v tísni", to by mě z toho asi klepla pepka. Na tiskovou mluvčí chtějí praxi tři roky, na PR taky, na Primě hledají jen redaktory, co se profesionálně zajímají o zahrádku (i to jsem už schopná předstírat), dobrý server, který chce editora, sídlí na druhém konci Prahy a rádia, která jsou tam, kde bydlí Filip, jsou tak amatérská a venkovská, že se to opravdu nedá.

Přesto jsem to překousla a šla si do jednoho večer zavysílat. (Ale já už přece vůbec nechci vysílat!) Bylo to tristní. Při mém třetím vstupu přišel místní šéf, který mi přišel tak hloupý, že o respektu se opravdu mluvit nedalo. Celé jejich schéma vysílání bylo sto let za opicemi. Měla jsem hrát písničku na přání a povídat si dvě minuty s nějakou opilou ženskou. Proboha. V Praze mě naučili, že když někdo žvatlá do rádia déle než 30 vteřin a není ani vtipný, mám se ho zbavit. "Mohla by jsi být míň alternativní?" ptal se mě šéf. Panebože, ten chlapík nemá ani ponětí, jak můj alternativní vstup vypadá. "Myslím, mohla by jsi být víc jako klasický moderátor?" opakoval otázku. "Ne," odpověděla jsem podrážděně a skončila.

Asi blázním. Chci tak moc vypadnout odtud, kde jsem, že sahám po věcech, nad kterými bych jinak rovnou ohrnula nos. Myslím i na to, kolik jsem schopná kvůli Filipovi překousnout. Můžu toho spoustu, ale úplně se někde zahrabat, to mi asi nepůjde. Pokud u něj nezavadím o opravdu dobrý job, nikam nejedu. Nehnu se ani o centimetr.

Ale stýská se mi. První rok jsme byli tajní milenci a ten druhej... jsme víkenďáci. Třeba tenhle týden byl k nepřečkání.

"Jseš moje tantra," směju se večer do telefonu. "Ráno mě probudí tvoje úterní slova. Vstávám a znějí mi v hlavě jako ozvěna a já se usmívám, i když si čistím zuby." "Tantra? To by mělo být spíš něco o sexu, ne?" říká Filip. "No tak třeba mantra," šklebím se. "Noo... tak to ty seš spíš moje tantra," pokračuje v šáhlém rozhovoru. "Jo? A na co myslíš ty po ránu?" "Říkám si: Kde je moje teploučká, voňavoučká, vlhkoučká, měkkoučká Žofinka..?" "Kecáš, takhle si to neříkáš," křením se. "No, tak ne. Říkám si to zkráceně: Šoustal bych."