Tuňák. Obrovský flák svalnatého tuňáka. Voňavé masíčko bez kostiček. Na to mě chtěl utáhnout Honza ve čtvrtek večer. A podařilo se. Nejdříve jsme si ale dali Lásku na grilu. Německý film, na který jsem měla už měsíc spadeno.
Když jsem se na ty dva párečky (35-40let?), plácající se v šedošedé krizi, dívala, stokrát jsem si opakovala, že takhle ne. Žili vedle sebe, aby přežili, podváděli se, aby alespoň něco prožili. Bylo to tak pravdivé (kam mé oči dohlédnou, tam je to podobné) a tak smutné (ta cesta k zániku je skoro nevyhnutelná) a tak uvolňující (mám ještě spoustu času, abych to měla jinak... Ale jde to vůbec?).
Že se z lásky vypaří vášeň, s tím bych se ještě smířila (horko-těžko). Ale že jednou nastane chvíle, kdy toho druhého bereme jen jako nutné zlo a pohodlný zvyk a taky se tak podle toho chováme, to ve mně vzbuzuje bezmocnost. Raději na to nemyslet. Ne. Nene. Už na to nemyslím. Nikdy.
"Jde to s náma z kopce," konstatuju večer do telefonu. "Nezadržitelně," směje se Filip. "Bude to s námi horší a horší. Už nikdy ne lepší," upozorňuju ho. "Risknu to," pokračuje. "Kolik máme ještě asi času? Dva roky? Tři? Čtyři? Co myslíš?" ptám se. "My? Ještě míň," povídá. Skončí to s námi strašně špatně.
Když dotelefonuju, vrátím se do kuchyně, kde je na stole moc hezké prostírání. Honza rozlévá víno do absolutně největších sklenic na světě, zapaluje svíčky a Mirda smaží rybičku. Je od jeho dědy. Prodává mořské potvory v luxusním obchůdku, kam si prý po ránu chodí i samotný Karel Gott:) Co zbyde, dotáhne děda domů a chudý vnuk Mirda má ledničku narvanou lososama a žralokem.
"Jéé, to je moc hezký, jak si to tady kutíte," chválím je. Byt sehnali před měsícem. Je moc hezký a jsou v něm tři. Tři kluci, žádný bordel a úžasná mňamka na stole. Báječný večírek. Padala jsem pod stůl pod tíhou historek na téma: Jak jsem přišel o panictví. Kolik lidí si asi zaplatí v patnácti prostitutku a pak před ní zbaběle uteče? "Honila mě po pokoji a křičela, ať neblázním, že mi to hned udělá. Řítil jsem se odtamtud jako by mě honil tygr."
Ráno mi volala Bára. Radek se naboural. "Zeptej se mě, jak se to stalo," říká nervozně. "Jak se to stalo?" "Viděl pavoučka, jak se spouští ze zrcátka dolů." "Tak pavouček..?" "Auto jelo rovnou do šrotu." Tak teď už jsme nemobilní všichni.
Co se týče hledání práce, nikde mi nechtějí dát ani zdaleka ten plat, co mám teď. To je špatný. Uvažuju i o stěhování. Filip je nadšený a já vlastně taky. Jen mám obavy, že mi bude děsně chybět Praha. A kamarádi. Ale.. nejela bych na Aljašku přece, ne? Nebo jo?
O víkendu jsem byla poprvé u jeho rodičů. První hodinu jsem se cítila jako roztavená svíčka a nedostávalo se mi kyslíku. Nakonec to ale bylo fajn. Faux pas se podařilo jen jeho tátovi. Chtěl mi pustit něco na videu a přetočilo se mu to na jakési vánoce. Sedíme všichni v obýváku a na obrazovce se objevuje Karolína, která rozbaluje dárečky. Tatínek nechtěl panikařit, tak ji nechal rozbalit dárky hned dva. Pěkné pokoukáníčko.
Zato já zpanikařila. "Já jsem Bedřich po tátovi a můj táta, ten byl Bedřich po dědovi," začal z ničeho nic Filipův otec. "Nikdo se neodvážil to prolomit," pokračoval pomalu. "Doufám, že se i já se jednou (myslel tím brzo) dočkám svého Bedřicha." Haha..hahaha...," smála jsem se té vtipné konverzaci.
"Tak co? Jak se cítíš?" ptal se Filip, když jsme dorazili domů. "Dobře. Ale Béďa..., Béďa to nebude."
