Včera v noci jsem šel na balkón na cigáro. Přes mlžný opar prosvítal měsíc, zapálil jsem si a vyfukoval kouř, jenže ten nestoupal nahoru. Obtáčel se okolo mě, až jsem byl zahalenej v malým obláčku. Tak velká byla inverze. Špinavej vzduch se lepil na mě...
. Napadalo mě, že kdybych od sebe nedokázal odhazovat špínu, pak bych se nejspíš udusil jako v tomhle kouři.
Vždycky je nějaká špína, co by se měla vyhazovat do koše. Ničivý vzpomínky, zasmrádlý myšlenky, výčitky svědomí a pocity viny, co tisíckrát splnily svou funkci a přesto mě dusí dál dávno vyřešený věci, nevyřešený věci. Je toho zkrátka hodně, co házím do koše, abych se mohl vůbec plazit po týhle planetě. Má to jeden malej háček. Mám totiž pocit, jakobych to všechno házel sice do koše, ale hrudního. Tam si to všechno žije svým neovladatelným životem a já jen vnímám bolest na srdci, občas si srdce zabuší, občas vynechá, i když je fyziologicky v pořádku.
V takový dny jako dnes mám pak pocit, že už nikdy nemůžu bejt čistej.
