B.B. slévala víno z rybízu, zmastila se a říkala, že se bude modlit, aby vyhrála ve sportce. Já jí povídal: „Dyk ani nevíte, jak se modlí.“ „Jo, ale vím, Otče náš, jenž jsi na nebesích…,“ a zadrhala se. Pomáhám jí, posvěť se jméno tvé na nebi a na zemi, taky něco o chlebu tam je… Zase si vzpomněla na konec a říká: „A odpusť nám naše viny, jako my odpouštíme Vám.“ Tak tohle je síla, snad se mi začne líbit i Otčenáš v týhle nový podobě. Jo taky ti odpouštím bože tenhle můj hnusnej den, co nebudu počítat do svýho života, započti si ho sám.
Tvoje oči jsou sklopené, ale já cítím, jak mě bodají do zad. Spánek zabije tenhle den a já se v noci vzbudím, často se teď v noci nějak dusím, je mi divně od srdce, nechce se mu bít, snad ani být, spíš blít mou krev do krkavice, z čtvercovitých vodotrysků, z čtvercovitých krkavic… krkavice šílenství, v mé zahradě. V mé zahradě obnošených slimáků, hlína plná obličejů.
Venku vítr, podzimní, unáší moje vědomí, proč ne, ale vítr je nějak nemystický. Vzpomínky na minulost mě užírají, jdu, kouřím, piju, jím, nic zvláštního mě dnes nečeká, můj pavouk u počítače si dal leháro a já nevím zda jen na zimu či na furt. Stmívá se, noc se ve mně rozléhá, venku je zbarvené listí na stromech, které jsem chtěl malovat - když v létě bylo zelené, já čekal, až se zbarví. Nyní čekám až opadá a já budu moci malovat holé akáty. Mám pocit, že čekám, až ty stromy všechny padnou. Jen tuším, jak rychle padám já.
Okolo kolem dokola mě
vůkol bez vůle
plíží se netvor
myšlenka
rozpoznávám její tvary:
„ Není snad vhodnějšího okamžiku to do sebe navařit“
Není důvodu z toho dělat nějaký závěry, já totiž tenhle pocit využiji ve svůj prospěch. Že nevíte jak? Ani já ne, ale zní to velkolepě.
