nahoru

Nový autor deníků

Frank Anne 10. října 2002 • 15:04

Ze všech návrhů, které přišly do redakce od čtenářů, jsme nakonec vybrali tohoto autora deníků. Děkujeme všem, kdo své záznamy poslali a doufáme, že i vám se bude nový deník muže líbit. V archivu starších záznamů najdete několik zápisů z léta, v této zprávě pak tři zářijové dny...

5. září

„Můj nejmilejší hřích je lidská ješitnost“, to někdo někdy napsal, řekl, co já vím, ale zcela jistě to byl ďábel. Myslím, že to ovlivnilo dost v mým životě, takovej můj had na prsou.
Ale minulech 14 dní jsem to cítil velice hmatatelně, dalo by se říct zubatě. Po pár letech jsem opět potkal kamaráda Alona. Měl pěknýho rotvajlera Andyho, já zas kavkazáka Almu (atˇ odpočívá v pokoji). Zabralo mi to dost piv, jak jsem vyprávěl Alonovi, že jsou kavkazáci strašně vostrý psi, kam se hrabe rotvajler… cha.

Na konci srpna Alon řekl, že jede do Bulharska. Psa že budu hlídat pochopitelně já, vždyť já přece ostrý psy zvládám. No mohl jsem říct, že ne? A tak jsem se vydal na chatu ke Křivohnátu (rodina se mnou nechtěla nic mít), rovnou do divočiny, k řece, k lesu, do temnoty… řídil jsem, do ucha mi funěl Andy a já si v zrcátku prohlížel jeho zuby. No jak mu vysvětlím, že jsem jeho novej páníček, to jsem netušil. M. říkala, že mě buď sežere nebo se na mne upne.

Večer si Andy sednul naproti mně a začal si mě prohlížet. Asi mu začalo být divný, že se nevracíme a zkoumal, kdo já vlastně jsem. Civěli jsme si minuty do očí (zapomněl jsem, že tohle dělat nemám) a fakt jsem netušil co udělá. Vypadal, jako by mě chtěl fakt sežrat. Měl jsem takovej pocit, že si chtěl vyzkoušet, kdo že je vůdce nový smečky. Já pochopitelně. Tudíž jsem se zvedl a jako správný vůdce smečky jsem zavelel „Jde se spát“, zmizel do horní místnosti a zabouchl za sebou dveře. Uf. Už jsem toho měl dost, takže jsem v pohodě usnul, ty strmý dřevěný schody totiž nevyleze.

Ráno mě vzbudilo zakňourání. Andy vylezl schody a čekal přede dveřmi na dřevěný plošince. Elegantně jsem se tý podrážděný potvoře vyhnul a slezl jsem schody. Volal jsem ho k sobě, ale on nic, bál se, že by si dal na čumák, což byla pravda. Nechci zde podrobně popisovat nápady, jak ho dostat dolů, nedělal bych čest technickýmu lidskýmu pokolení, kladkostroje jsem rozhodně odmítl. Tak plynuly minuty a já si lámal hlavu co s ním. Snést ho dolů? To bysme si dali na čumák oba. Andy měnil nálady, chvílemi se vztekal, pak kňoural a nakonec žalostně civěl. Uplynula hodina zoufalství a marných pokusů… a pak jsem šel a popadl jsem ho, kašlal jsem na to, jak temně zavrčel a 50 kilo živý váhy jsem táhnul po strmých uzounkých příčkách dolů. Poslední příčka… konečně… Andy se na mě podíval a já se podíval na něho a oba jsme v tu chvíli věděli, kdo je tady šéf.

A tak jsem se stal vůdcem smečky. No nejsem ješita? NE! Pro tyhle psy totiž musíte být vůdci smečky. Oni se přirozeně snaží být vůdcové smečky sami, a tak jsem se stal vůdcem raději já, než aby Andy svou hubou dával rozkazy mně. Ale vůdce nevůdce, stali se z nás bezva kámoši.



12. září

Uběhl týden. Andy se na mě upnul a já se upnul na něho. Zvednu se od židle, on za mnou. Jdu na WC, on za mnou, sednu si k TV, on si mi lehne k nohám. Občas se zvedne, chroupne si granule a zase ke mně. Vypínám TV, otvírám okno, nikde nikdo, tma, půlnoc u řeky, sovy houkají, řeka si poklidně šumí, vánek odfoukává oblaka dýmu od cigarety, ticho ovládá chvílemi i mou mysl, která se tomu brání. Andy sebou škubnul. Blbej sen. Podívá se na mne a já z něho cítím strašlivou vděčnost, že já tu jsem. Mrazí mě z toho na zádech. To proto, že najednou je mi někdo vděčný ne za to, jakej jsem, co jsem kdy udělal, ale prostě jen za to, že jsem, za to, že EXISTUJU. Jen za to. No není to mrazivý ?
Jenže večer ležím u okna, nemohu usnout, a je to Hrabalova příliš hlučná samota a já poslouchám řeku jak klokotá přes kameny. Vzpomínám na minulej měsíc, jak se zuřivě hnala přes louku dole, vzpomínám jak jsem se v ní brouzdal, když mi bylo pět let. Jak já byl jinej, jak ona stejná, už tisíc let, snad milión let, jak mohla vymlít to koryto a vyrýsovat ty velký kopce? A já, kde já jsem byl? A to mě zneklidňuje. Píšu sms: Máro přijeď za mnou, mám v sobě hroznou tmu. Nepřijela naštěstí Buddhova Mára, ale fakt Mára.

Je zas večer a Mára mi zahulil chatu. Dělám oheň v krbu, ale nějak to nehoří. Cpu tam furt noviny, konečně se krb rozzářil a já ukazuju: „Čum, Máro, Anne Franková“. V lidovkách byla vyfocená Anne Franková, ale i když fotka Anne shořela a noviny zuhelnatěly, ona zůstala neporušená a hleděla na nás černýma zuhelnatělýma očima. Vyprávím Márovi její osud a říkám, že nikdy neumřela, ať se dívá do ohně. Já vím, řeknete si, že je to kýč, ale my tam seděli u ohně a Anne Franková na nás zírala z krbu, větrám dým z okna, zas ta řeka. A stesk a stesk…


21. září

Tak jsem přijel z chaty. Andy se nijak zvlášť nevrhal na svýho páníčka a když si Andy složil v hospodě hlavu do mého klína, Alon se docela naštval. Navíc byl pohryzanej od blech. Ty blechy u něj v bytě se rozmnožily a neměly co do huby, a tak když Alon otevřel dveře, tak se na něj vrhly.

A zas povinnosti. Diplomka. Jsem v půlce a už měsíc jsem nenapsal ani čárku. Za 2 měsíce mám výstavu a téměř žádný obrazy a ani floka na barvy. Jsem v rejži. Mára mě furt nutí do diplomky, že prej mě malování živit nebude, Alon tvrdí, že moje obrazy mají váhu pouze na hmotnost a nikoli uměleckou váhu, jo, měl bych se snažit, abych za půl roku končil a byl ze mě právník. Ne, já nebudu právník, já budu já, a moje povolání právník. Já nikdy nebudu právník. Není to směšný, někdo dostane z Univerzity diplom a řekne:„ Já jsem právník.“ Tak tohle já nechci. A stejně, co já vím, co budu dělat, v mým životě bylo totiž vždy vše jinak než jsem si plánoval, vždy jsem si svým jednáním přihnal nějaké nezamýšlené důsledky. Nikdy jsem netoužil jít na práva a …, nikdy jsem netoužil malovat a… Když usínám, civím na svůj obraz „BARDO“, kde jsem namaloval posmrtný mezistav, toužil jsem být šťastný a … půjdu asi namalovat předsmrtný mezistav.

Frank Anne