Téma smrti zaujalo Františka Skálu už během studentských let a neopustilo. Protože je ve společnosti stále tabuizované, považuje za důležité ho připomínat, a tak o něm zpívá za zvuků dechovky texty jako „Za řekou na stráni je krematorium, je tam pěknej chládek a kolumbárium, ve výklenkách urny mrkají na sebe, černé dýmy z nebožtíků stoupají do nebe.“ Na svůj odchod ze světa přitom nepomýšlí vůbec, prostě s ním počítá. „Většina lidí přitaká jenom tomu životu a myslí si, že smrt neexistuje a že se jich netýká. A pak se najednou diví,“ říká umělec s tím, že už má připravenou rakev, protože „je to jistota, že vás pak nedají do nějaké špatné, když si ji vyzdobíte.“ Kromě ní má ale i spoustu plánů, které přirozeně vznikají. Příležitost totiž dělá Skálu.
