Koronavir, který sužuje v posledních týdnech Čínu, vyvolává v globalizovaném světě velké obavy, protože dokáže snadno překračovat hranice. „Lidi jsou u viru bezbranní hlavně v bezbariérovosti jeho šíření, proto to někdy vyvolává paniku,“ popisuje situaci Cyril Höschl, známý český psychiatr a Ředitel Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech.
Nebezpečný koronavir, který zasáhl především Čínu, a který může mít na svědomí tisíce obětí, vyvolává u mnoha lidí obavy a někdy dokonce paniku. Proč na tuto nemoc reagujeme tak přepjatě?
Máme nastavený výchozí strach z neznáma. Nevíme, jak s takovou věcí zacházet a jaké bude mít důsledky, protože s tím nemáme předchozí zkušenost. Vyvolává to daleko větší pozornost a ostražitost. Čili to, co je neznámé, vyvolává daleko větší obavy než to, co je stejně nebezpečné, ale už to známe. Je to podobné jako při bombardování ve válce. Když ho žijeme poprvé, je to strašné, při opakování už se svým strachem pracujeme jinak. Něco podobného kdysi vyvolávala například nemoc AIDS. U ní existovaly v 80. letech zcela katastrofické scénáře, které se ale nenaplnily. Přestože na AIDS umírá nadále po celém světě hodně lidí, už nevyvolává paniku. Už tuto chorobu známe.
Panika se objevuje především u lehce přenosných nemocí, že?
Ano, to samé jsme před lety viděli u nemoci SARS či u ptačí chřipky. České ministerstvo zdravotnictví nakoupilo kdysi kvůli ptačí chřipce za stamiliony strategické zásoby antivirotik Tamiflu a Relenza, které se pak musely zlikvidovat, protože katastrofické předpovědi se nenaplnily.
Na druhou stranu nás strach může ochránit. Před čím přesně?
Iracionální strach nás chrání před nebezpečím a zda to není ve skutečnosti nebezpečné, předem nevíme. Je to hluboký fylogeneticky daný mechanismus, který se může jevit jako zbytečný, ale ve skutečnosti se osvědčil, díky němu lidstvo pořád existuje. Bojujeme s jeho pomocí proti věcem, kterých se někdy sice zbytečně bojíme, ale kdybychom tento mechanismus neměli, vedlo by to k zániku lidstva. I když se nám zpětně zdá nadnesený a zbytečně bláhový.
Můžete dát konkrétní příklad ze života?
Bojíme se například neznámých živočichů. Když vidíme zvíře, které neznáme a předtím jsme ho neviděli, vyvolává to v nás strach. Protože nevíme, zda je pro nás nebezpečné, pro jistotu se ho bojíme, než abychom mu takzvaně sedli na lep. Vidíme to u dětí. Některé strachy mají děti vrozené, jsou takzvaně od Pánaboha, třeba strach proti různé havěti, hadům a podobně. V průběhu života se to změní, když člověk zjistí, jak to ve skutečnosti je.
Co dalšího dokáže vyvolat paniku?
V naší moderní akční společnosti je množství takzvaných stakeholders, což mohou být státy, politici, nebo vedení firem, které na tom potřebují maximalizovat svůj užitek, nebo vydělat. U nemocí někdy vyvolá paniku farmaceutický průmysl, který spoléhá na to, že lidé budou nutně potřebovat jeho léky. Ale u současného koronaviru tomu tak není, protože vakcína proti němu zatím neexistuje, pouze se objevují informace, že se vyvíjí. Nemocní lidé se vždy u podobných nemocí chytají jakéhokoli stébla. Kdyby někdo začal tvrdil, že nějaký lék bude proti koronaviru skutečně fungovat, tak se ihned vyprodá, bez ohledu na to, zda je to pravda. Zatím na koronaviru vydělali především prodejci roušek, které přitom také nejsou spásou. To ale máte jako s očkováním proti obyčejné chřipce.
Jak to myslíte?
Chřipku už známe, nepovažujeme ji za tak vážnou nemoc, nevyvolává paniku, přestože na její důsledky umírá každý rok mnoho lidí, zejména těch, kteří jsou nemocní i jinak. Přitom očkování proti chřipce je výhodné a má poměrně vysokou trefu kolem 60 procent. Přesto je v Česku proočkovanost nižší než v některých západních státech. Stoprocentně to nefunguje, protože chřipkové viry mutují, ale když si řeknu, že je šance 60 procent, že letos od podzimu nebudu mít chřipku, tak rozumný člověk do toho jde. Jak vidíme, to, co už známe, toho se tolik nebojíme.
Dají se odlišit odborně slova panika, strach a obavy? Jaký je v tom rozdíl?
Ano, dá se to odlišit. Panika se používá jako laické pojmenování pro davový psychologický jev. Ve skutečnosti u psychiatrického jedince panika znamená specifickou úzkostní poruchu, kterou představuje záchvatovitou masivní úzkost či strach, že zemřu, nebo že se například zblázním. Výraz panika je odvozena od strachu z boha stád a lesů Pana. Podobal se napůl člověku, napůl kozlu. Svým vzhledem a křikem naháněl velký strach všem, kdo jej vyrušili ze spánku nebo procházkách lesem. Úzkost je z něčeho neurčitého, strach jako fobie je z něčeho určitého. Bojím se tmy, tak si rozsvítím. Bojím se hadů, tak se jim vyhýbat. Bojím se výšek, tak nelezu na věž. Když mají lidé úzkost, tak se nemají čemu vyhnout a je to špatné pořád.
A ty obavy?
Obava je negativní lidská emoce, dalo by se to přirovnat k pocitu trémy před zkouškami. Podobné obavy ovšem často nejsou ničím opodstatněné. Pak existují socializované poruchy, bojíte se například toho, že se na vás někdo dívá na veřejnosti, někdo se zase bojí většího počtu lidí, když jezdí vlakem či autobusem, další odmítá jíst v restauraci, jiný si v obavách sedá do kouta, či ke zdi.
Proč ale panika nevzniká u nás například z obav, že blízko Evropy probíhají kruté a brutální války, například v Sýrii, ale my se jich vlastně tolik nebojíme? Vzdáleného koronaviru v Číně se naopak bojíme, přestože nás zatím podle všeho bezprostředně a masově neohrožuje.
Má to několik důvodů. Zaprvé jsou lidé obecně velmi špatní v odhadu rizik. Dám příklad z naší historie. O vyvraždění Lidic se hovoří desítky let, zatímco o autonehodách, které se dějí na našich silnicích každý den, se tolik nemluví. Přitom podle počtu mrtvých jsou na českých silnicích „vyvražděny“ nejméně dvoje Lidice každý rok. Lidi to ale takhle neberou. Lidice jsou emočně nabité hrůzou, válkou, nespravedlností. O smrti několikaměsíčního dítěte na dálnici D1 se ale tak nemluví a nepřemýšlí, i když je to také obrovská hrůza. Má to prostě jiný psychologický kontext. Máme navíc také iracionální způsob, jakým vyhodnocujeme nebezpečí.
Souvisí to i s tím, že vzpomínané války mají určitá geografická omezení?
Ano. Válka se nešíří bezbariérově, nepřekračuje jen tak hranice, jako dnešní koronavirus. Když byla válka v bývalé Jugoslávii v 90. letech, tak se ta zvěrstva odehrávala jen stovky kilometrů od našich hranic, přesto jsme věděli, že je to místní záležitost a nebáli jsme se, že se přenese k nám. U koronaviru je situace jiná. Svět je globalizovaný, lidi hodně cestují, nemoc může přiletět s někým v letadle. Pokud dochází u virů k přenosu z člověka na člověka, tak může překračovat hranice, u války se to neděje, ta je vázaná na lokální situaci, přestože její dopady jsou daleko strašnější a ničivější. Lidi jsou u viru bezbranní v bezbariérovosti jeho šíření, i když teď se jak Čína, tak svět, brání, jak nejvíc mohou.
K panice dnes hodně přispívají internet a sociální sítě. To, co jsme se před sto lety dozvěděli třeba za měsíc, před 20 lety za týden, se dnes světem šíří v minutách či dokonce vteřinách. Přispívá to ke zneklidnění světa?
Rychlost šíření paniky se nesmírně zvýšila a šíření informací je exponenciální, protože věci se sdílejí. K tomu, aby to dostalo veřejně epidemický ráz musí ale přijít i nějaká opatření, která zásadně omezí život společnosti.
Tím myslíte, že lidi, kteří hrají rozhodující slovo ve společnosti, třeba politici, se na tom přiživí?
Když to běží jen na sociálních sítích, tak to může vyvolávat obavy a nafukovat bubliny, ve kterých žijí jejich uživatelé, ale změní se to v okamžiku, kdy společnost začne v rámci problému zavádět různá opatření. Třeba kontroly na letištích, karantény, zákazy opuštění města, přerušení dopravy, jak to vidíme dnes v Číně i v jiných státech. Z obav se stanou reálná opatření, která zásadně ovlivňují život. To pak vyvolává paniku. V Česku sice žádnou epidemii koronaviru nemáme, odehrává se ve vzdálené Číně, ale vidíme to každý den v televizi a někteří lidé si myslí, že by to mohlo být i u nás. Politici pak na tom vždy chtějí ukazovat své svaly, aby všem demonstrovali, jak pracují, jak zemi řídí, jak nás ochrání, protože až to odezní, připíšou si na tom body. Budou tvrdit, že to zařídili oni, že vše odeznělo. A je jedno, zda to je či není pravda.
