Už jen necelé dva týdny - do 14. listopadu – bude na Staroměstské radnici v Praze pokračovat výstava Jana Šibíka nazvaná 1989. Otevřeno je každý den od 11 do 19 hodin. Zachycuje nejdůležitější okamžiky osudového roku, jak je jeden nejvýznamnějších českých fotografů posledních desetiletí zachytil.
Kdo vlastně na výstavu chodí?
Od malých dětí, co přicházejí s rodiči, po čtyřicátníky a padesátníky, kteří Listopad na vlastní kůži prožili a často mi potom, co si výstavu projdou, vypravují, jak tehdejší události prožívali. Jsou to asi nejvděčnější návštěvníci, protože jim moje fotky připomínají situace a události, které zásadním způsobem ovlivnily jejich život. Ale přichází také hodně seniorů. Ti zůstávají nejdéle. Čtou texty u fotografií a vše si podrobně prohlížejí.
Jaký návštěvník byl zatím nejzvláštnější?
Objevil se tu člověk s odznakem, na kterém byl Kim Čong-il. Tak jsem se ho zeptal, kde ho koupil. Pohoršeně odpověděl, že ho dostal letos při své – již několikáté – návštěvě v Korejské lidově demokratické republice. Polknul jsem a optal se: ´Vy jste fanoušek KLDR a jdete se podívat na moje fotky o konci komunismu?´ – ´Ano, zajímá mě to´, odpověděl. Na výstavě byl aspoň hodinu. Když odcházel, zeptal jsem se ho, jak se mu moje fotky líbily? Řekl jen: ´Doufám, že soudruzi v Severní Koreji neudělají tolik chyb, jako udělali soudruzi v Československu. Děkuji za výstavu.´ Pak odešel.
Přicházejí školy?
Hodně a já je často výstavou provázím. Uvědomil jsem si, jak je obtížné vypravovat o roce 1989 dvanáctiletým dětem, aby vše pochopili. Člověk musí najít nějaký bpříběh...
Třeba?
Třeba vypravuju o Václavském náměstí. Říkám: ´Dnes je tam prodejna oblečení, ale tehdy tam byla restaurace a já z ní mohl fotit jen proto, že jsem dal vrchnímu číšníkovi americké cigarety. To byla tehdy velká vzácnost.´ Někdy si připadám jako malý Komenský. Ukážu jim na fotce slavného člověka. ´Znáte ho?´ zeptám se. ´To je Václav Havel´, odpovídají. Toho jediného poznají.
Komentují nějak návštěvníci výstavy současnost?
Ti co přicházejí, jsou většinou nespokojení se současným stavem. Stojí proti Babišovi se Zemanem. Patří mezi ně i rodiče, o kterých jsem mluvil. Chtějí, aby jejich děti věděli, co je pro ně důležité, aby s nimi tenhle generační pocit a přesvědčení sdílely. Často si povzdechnou, kdyby tak šla sametová revoluce zopakovat. Dodnes pro ně představuje jakýsi ideál a ano, je to vlastně smutné, je z nich cítit, že nevěří, že by se mohla tehdejší doba a její duch vrátit.
Jaký je zájem o tvojí knihu 1989?
Musím říct, že o žádnou z mých předchozích knih nebyl takový zájem jako o tuhle. Je na tom vidět, nakolik jsou události roku 1989 pro lidi důležité, nakolik se staly součástí jejich života. Náklad už bude takřka vyprodaný a připravují dotisk.
