Lék, na jehož vývoji se podílel mikrobiolog a filantrop Ján Vilček (86), pomohl několika miliónům lidí s autoimunitním onemocněním. Jeho finanční dar lékařské fakultě Newyorské univerzity je nejvyšší, jaký kdy člen profesorského sboru jakékoliv fakultě na světě věnoval. O bohatý životní příběh československého rodáka se zajímají filmaři.
Kdo vás nasměroval k tomu, že jste se zaměřil na výzkum interferonu?
Britský virolog Alick Isaacs v roce 1957, kdy publikoval své první články o interferonu, navštívil Bratislavu. Jeho přednáška o interferonech, proteinech, jež organismus vytváří při virovém zánětu, mě zaujala. Ovlivnilo mě také setkání s vědcem Albertem Sabinem z lékařské fakulty Newyorské univerzity, jehož vakcínu proti obrně Československo začalo používat. Konzultoval jsem s ním svůj výzkum viru klíšťové encefalitidy. Doporučil mi jinou strategii, jak virus identifikovat. Poradil mi, jak na to. Napsal jsem pak svůj první článek: Interference viru klíšťové encefalitidy s virem západní koňské encefalitidy v tkáňových kulturách kuřecích embryí. Hlavně jsem si ale uvědomil, že jsem na stopě něčemu novému a že v tom interferon může hrát nějakou úlohu. V roce 1959 nebyla role interferonu v interferenci virů zdaleka probádaná.
Váš v pořadí druhý článek v červenci 1960 otiskl prestižní vědecký časopis Nature.
Studie v Nature Látka podobná interferonu vylučovaná fibroblasty kuřecích embryí infikovanými virem klíšťové encefalitidy vyšla měsíc po mých sedmadvacátých narozeninách. Moje doktorská práce, kterou jsem obhájil o dva roky později, se stala první disertací o interferonu na světě. Měl jsem štěstí, že jsem si vybral pro výzkum téma, jež se ukázalo být významné. To člověk dopředu neodhadne. Mohla to být slepá ulička…
Pozorně jste vyslechl dobrou radu a rozvinul ji dál. Hraje ve vědě velkou roli šťastná náhoda?
Rozhodně. Louis Pasteur ale také říkal, že štěstí přeje připraveným. A mně se poštěstilo být na začátku výzkumu a poté i u dalších fází zkoumání. Svou přednášku v Londýně jsem na začátku šedesátých let uvedl slovy, že si připadám jak venkovský farář, který má kázání před papežem. Nabídnutou stáž v laboratoři Alicka Isaacse mi však v Bratislavě zatrhli. Bylo mi sděleno, že jiní si ji zaslouží víc.
Lék Remicade, na jehož vývoji jste se podílel, byl prvním biologickým lékem?
Byl jedním z prvních. Jde o první biologický lék, založený na umělé protilátce, jenž se používá při zánětlivých autoimunitních onemocněních a působí na principu inaktivace TNF.
Kolikrát vědec sám neví, na co přišel, kam otevřel dveře, jindy se zase do nějakého výzkumu vkládají přehnané naděje.
Cesta od základního výzkumu ke klinickému použití bývá klikatá. Proto je základní výzkum tak důležitý. Nikdy se dopředu s jistotou neví, jaký bude přínos vědecké práce. Optimismus ohledně použití interferonu byl v určitém období až přehnaný. Několik let se o něm psalo jako o možném léku na rakovinu, nebo rovnou všechny neduhy. Mediální humbuk kolem interferonu jsem sledoval se smíšenými pocity. Ta očekávání byla přehnaná. Pravda je, že díky tomu vláda i farmaceutické firmy investovaly do výzkumu interferonu. Přineslo to své se výsledky, nikoliv však v léčbě rakoviny.
Lze jednoduše vysvětlit, co to je interferon?
Interferony patří ke skupině malých proteinů, cytokinů, které se tvoří v organismu. Ovlivňují hlavně imunitní systém, odolnost vůči infekcím. Hrají podstatnou a pozitivní roli, v nadměrném množství mohou způsobit problémy. Důležitým cytokinem je TNF, jehož přílišná produkce je jednou z hlavních příčin zánětlivých procesů. Prvním inhibitorem TNF schváleným pro léčbu člověka byl v roce 1998 náš Remicade. Pomáhá pacientům s Crohnovou nemocí, revmatoidní artritidou, ulcerózní kolitidou a Bechtěrevovou nemocí.
Celý rozhovor si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
