Přiznám se, že Čestmíra Kopeckého (64) mám rád. Jednak vděčím jeho producentské odvaze za většinu toho, co jsem v 90. letech natočil, a dál mě jako mladého člověka velmi oslovila jeho přímost, svobodomyslnost a lidská originalita. Díky svým televizním a filmovým počinům je dnes už považován za producentskou legendu. A pořád pracuje dál, učí na FAMU a svým osobitým stylem pozoruje a glosuje okolní svět.
Když jsem mu coby student FAMU donesl po revoluci do tehdy ještě ČsT nápad na Velmi uvěřitelné příběhy ve stylu Roalda Dahla, vyslechl mě, ale pak odmítl. Už jsem odcházel, když jsem se ve dveřích ještě otočil a řekl: „Říkám vám, že jste udělal chybu. Protože tahle věc by byla vynikající!“ A na to teprve Čestmír zareagoval. „Pojďte zpátky,“ řekl. Vlastně ho moje chování zajímalo daleko víc než ten námět. A přesně takhle se Čestmír rozhodoval. Při práci mi pak vyprávěl množství historek ze života, o svém taxikaření a o svém anarchistickém vnímání světa.
Čestmíre, díky, žes přijal pozvání k rozhovoru.
Já jsem mlčenlivý člověk, skoro nemluvím.
To jsi mě pobavil, Čestmíre. Za co se považuješ nejvíc? Kdo jsi? Televizní, nebo filmový producent? Nebo divadelní impresário a ředitel?
Já mám ten problém, Igore, že jsem byl ředitelem Husy na provázku, karlovarskýho divadla a šéf Minoru, ale ten největší kus života jsem strávil v Český televizi. A přitom nejvíc jsem se vepsal do paměti tím, že jsem natočil snímky, které mají Českého lva za nejlepší film. Jsou tři a u dalších šesti jsem zásadní koproducent.
Za které filmy máš Českého lva?
Sám jsem dělal Knoflíkáře, Nudu v Brně a Karamazovy, to byly nejlepší filmy roku. A pak jsem byl výrazným koproducentem u dalších šesti. Paradoxně si všichni myslí, že to je pro mě nejdůležitější. Ale já točil třeba i dokumenty. Když jsem neměl dobrý scénář, proč bych točil film? Když mám říci, co mám nejraději, tak je to TELEVIZE jako taková. Pro tu její úžasnou moc. Tam kdybys potřeboval sehnat vzácnou krevní skupinu, tak ji máš do pěti minut. Protože jsi to řekl v televizi. Divadlo je taky úžasný, ale tam nedokážu vydýchat, že je pokaždý složený ze všech těch chyb herců, osvětlovačů, zvukařů, nikdy to neudělají dokonale. Ale když se to jeden večer povede, tak je to ta NEJVĚTŠÍ KRÁSA. A pak to stejně krásně zmizí. Ten film mě paradoxně asi baví nejmíň. I když je to navenek z mé práce vidět nejvíc.
Když jsme spolupracovali, naučil jsi mě, že KDYŽ NEVÍM, CO MÁM ŘÍCT, TAK MÁM ŘÍCT PRAVDU. Ono to vypadá samozřejmě, ale vůbec to samozřejmé není. A já to v životě mockrát uplatnil a velmi mi to pomohlo. Chci ti poděkovat a zeptat se, kdy sis tohle uvědomil.
To není žádná moudrost. To říkala moje babička: když už nic nepomůže, když nevíš kudy kam, řekni pravdu. My se vždycky smáli, ale ona říkala, že pravda přijde, když vyčerpáš lži. Viděl jsem v televizi psychiatra, který hovořil o klinické duševní poruše. A redaktorka se ptala, co se s tím dá dělat. On řekl, že neví, nic se nedá dělat. To mi přišlo v tomhle světě tak uklidňující, že někdo řekne NEVÍM… Já to neslyšel kolik let. I když zastavíš v nějaký díře a zeptáš se někoho na cestu, nemá odvahu říct NEVÍM. Lidi mají dneska tendenci vědět.
Ty jsi v Československé televizi do roku 1990 působil jako produkční a od roku 1991 pak byl vedoucím legendární tvůrčí skupiny Kopecký–Kratochvíl, kde vznikly věci jako Mňága – Happy End, Marian, Knoflíkáři, Česká soda, Šumná města, Zblízka a jiné. A taky naše Cesta do Indie, Velmi uvěřitelné příběhy, Miki Volek…
Nikdy jsem si v televizi nemohl úplně dělat, co jsem chtěl. Ale když v 90. letech přišli kluci z BBC a viděli to u nás, říkali, ať dáme na modlení. Že nikdy nezažili takhle svobodné a samostatné producentské rozhodování. Já chtěl především ale dělat to, o čem jsem byl přesvědčený, že televize dělat má. Cítil jsem její dluh. Protože tady od roku padesát tři do roku osmdesát devět zkurvila, co mohla! Ignorovala, lhala, překrucovala – a bylo tam jen pár lidí, kterým se podařilo vyhnout nějakým kompromitujícím věcem. Byl tam po roce 1989 obrovskej dluh. Televize má být především SLUŽBA – a tu naše televize nikdy nedělala. Hned na začátku jsem si řekl, že se toho musí napravit tolik, že se to snad ani nedá udělat. Bylo třeba udělat bigbít, dějiny samizdatu, dějiny historie, všechno znova. I poezie se dala dělat líp, než jak kreténsky se dělala. A taky jsem začal dělat Černé ovce, vytvořili jsme takového jako divákova „staršího bratra“, který vždycky někam přišel a rozbil hubu někomu, kdo divákům ubližoval.
Ovce běží doteď, ne? Formát jsi vymyslel ty?
Ano. A Chcete mě? taky. Přišel s tím Jiří Šebánek, vynálezce Cimrmana a druhý manžel mé matky. Třetí byl Ivan Passer... To byl nejdřív nevysílatelnej pořad, protože tam byly krváky, jak policajti hasí psa, kterýho někdo polil benzínem a zapálil. Potřebovali to vysílat tak, aby nekoukaly děti. Tak proti nasazovali Večerníček. Pořad začal fungovat, až když jsme tam přidali nabízení opuštěných psů. Protože jsem zjistil, že když ho v útulku do tří měsíců neudají, dostane uspávací injekci.
Doopravdy?
To je normální. To ti řeknou v každém útulku. Zabírá místo jinému a je ekonomicky nevýhodnej. To je veřejná informace. Tak jsme je začali nabízet. Jenže Kubišová to nemohla dělat každý týden, tak jsem našel Srstku. Aby ho nesrovnávali s Kubišovou. Nebyly to úplně věci, které bych si já vybíral, ale byla povinnost televize dělat je, a tak jsem pomáhal.
Celý rozhovor s Čestmírem Kopeckým si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 12. října.
