Neurochirurg Vladimír Beneš: „Jako lékař bych dokázal utratit jakékoli prachy, které bych dostal“

Neurochirurg Vladimír Beneš: „Jako lékař bych dokázal utratit jakékoli prachy, které bych dostal“ Zdroj: Nguyen Phuong Thao

Vladimír Beneš: „Pohoršil jsem si. Když mě před dvěma roky Reflex fotil, držel jsem v dlaních hlavu krásné holky. Dnes mám v rukou lebku.“ Tehdy jsme přinesli čtenářům projekt Idoly mladých a pro herečku Terezu Voříškovou jím byl právě profesor Beneš. „Představuju si ho jako hrdinu, který zpacifikuje všechny nádory,“ řekla tenkrát.
Vladimír Beneš (1953) Přední český lékař, profesor, neurochirurg, přednosta neurochirurgické a neuroonkologické kliniky Ústřední vojenské nemocnice a 1. LF UK. Působil také osm let ve funkci předsedy České neurochirurgické společnosti a čtyři roky byl prezidentem Evropské asociace neurochirurgických společností, nyní je předsedou komise neurochirurgické anatomie Světové asociace neurochirurgických společností, nositel vyznamenání a medailí ministerstva obrany, Senátu ČR,  ministerstva zdravotnictví ČR a Univerzity Karlovy. Jeho otec, profesor Vladimír Beneš (1921), i jeho syn Vladimír (1979) jsou rovněž neurochirurgové. Je ženatý, má dvě vnučky.
Reflex 19/2016
3
Fotogalerie

Neurochirurg Vladimír Beneš: Doktoři jsou, krize není

Světově uznávaný neurochirurg, lékař „přes mozek“ a ostrý glosátor. Profesor Vladimír Beneš považuje nátlak lékařské komory na vládu kvůli zvýšení platů za vydírání, kritizuje české rovnostářství i evropské nařízení o pracovní době lékařů: „První půlku života mě hlídali, jestli neutíkám domů, a druhou mě budou hlídat, jestli nejsem v nemocnici moc dlouho“.

Vy si nemyslíte, že je zdravotnictví v takové krizi, jak lékařská komora a odbory tvrdí?

Není. V prohlášeních odborů se nám hroutí trvale, a přitom je pořád lepší a lepší. Ať ve světě přijedu, kam přijedu, máme jedno z nejlepších zdravotnictví. Dívám-li se na to očima svého oboru, tak máme kupříkladu určitě nejvíc neurochirurgických operací na milion obyvatel za rok v Evropě. Za námi kulhají i Němci, Rakušani, Švýcaři. A pokud vím, tak máme nejvíc srdečních stentů.

Prezident komory Kubek ovšem říká, že je to na úkor lékařů, i proto odcházejí do zahraničí; jen v nemocnicích jich údajně chybí kolem tisícovky.

Za prvé jich tolik nechybí, za druhé odcházejí proto, že jsme si v Unii vymysleli něco jako je zákoník práce, směrnici o pracovní době. Nesmíme pracovat déle než šest hodin v jednom tahu a déle než 42,5 hodiny týdně. Pořád je někdo doma a odpočívá. Důsledkem je, že tam, kde dřív bylo třeba pět doktorů, je jich potřeba patnáct, protože musejí domů. Po celé Evropě je tak spousta volných lékařských míst. První půlku života mě hlídali, jestli neutíkám domů, a druhou mě budou hlídat, jestli nejsem v nemocnici moc dlouho. Umíte si představit, jak říkáte pacientovi „zákrok bude dlouho trvat, ale nebojte, uprostřed operace přijde na sál místo mne někdo další, já mám padla“? Tohle nařízení naočkuje doktorům mentalitu dělníků u pásu a vyrobí z nich klienty odborářů, budou chtít víc a víc za to, že dělají kulový.

S otcem Vladimírem a se synem Vladimírem tvoříte neurochirurgickou dynastii Benešů. Je pravda, co se říká, že se všichni tři bojíte injekcí?

Šíleně. Já se nenechám píchnout ani náhodou! K zubaři jsem chodil s anesteziologem. Děsí mě, až budu potřebovat opravdu nějakou péči, to vás píchají pořád. Medicína je nádherná v tom, že jste v baráku, kde je teplo, relativně chytří a vzdělaní lidé, větší koncentrace hezkých ženských. Ale když se tu ocitnete jako pacient, dostali jste se do nejnebezpečnějšího prostředí. Na to jsou statistiky. Nejbezpečnější lidská činnost vzhledem k úmrtí je sedět v letadle, nejnebezpečnější je jít jako pacient do nemocnice. Jakmile vám někdo ze zdravotníků poruší tělní povrch, správně by vás měl informovat, že je tu riziko smrti. I když vám bude píchat do zadku injekci obvoďák, tak by vám měl říct, že tam riziko smrti je. A ono je! Pryč od nás. Naší trvalou snahou je ta rizika snižovat. Nikdy je však nedokážeme vyloučit.

Proč nejsou doktoři ani unavení, ani špatně placení? A v čem je spíše riziko českého zdravotnictví? Dočtete se v novém Reflexu, číslo 19 vychází ve čtvrtek 12. května.