Tomáš Pojar (41) vzbudil pozornost článkem, v němž požadoval důsledné hlídání vnější hranice Evropské unie, omezení přívalu běženců nebo potápění lodí pašeráků lidí. Kritiky zaujala především věta, že mladí muži mají zůstat doma a starat se, třeba i s puškou v ruce, o svou vesnici či město. Některé lidi to zmátlo, vždyť Pojar byl roky šéfem humanitární organizace Člověk v tísni.
Diskutujeme o otázce uprchlíků, ale zdá se, že docela pozdě. Z jihu už přišlo do Evropy ohromné množství lidí. Tou hlavní průrvou, kudy dnes uprchlíci proudí, je, zdá se, Řecko…
Řecko přistěhovalce posílá dál. Ani je pořádně neregistruje, což by na základě schengenských dohod mělo. Stejně tak nehlídá vlastní hranice. Mohlo by se například snažit ukořistit nebo potopit vracející se prázdné pašerácké čluny, směřující pro novou várku, či jinak pašerákům situaci ztížit. To se neděje. Jiné námořní operace ukázaly, že to možné je. A nepochybně je to možné i tady.
Řekové ale dostali v minulých letech na hájení hranic spoustu peněz.
Řekové dostali spoustu peněz a v zásadě s nimi nic neudělali. Nejsem si vědom, že by se situace nějak zlepšila. Když jsem byl náměstkem na ministerstvu zahraničí, tak se – zejména po našem vstupu do Schengenu v roce 2007 – řešilo, jak je možné, že Řekové ignorují základní prvky ochrany hranice a nic nedělají. Už tehdy bylo jasné, že Řecko by do schengenského prostoru patřit nemělo.
Má význam držet nějak vnitřní hranice uvnitř Schengenu?
Pokud by se hlídaly i vnitřní hranice, bylo by ještě jasnější, že cesta není jednoduchá, že nejde jen o překonání vnější hranice. Většina přistěhovalců směřuje do Německa, mnozí do Francie a Velké Británie, nikoli tedy na jižní nebo východní okraj schengenského prostoru. Ve skutečnosti směřují vždycky tam, kde už existují nějaké silné komunity, a zároveň tam, kde jednotlivé vlády vysílají signály, že přistěhovalce v jakémkoli množství vítají – a kde také rozdávají nejvyšší sociální dávky i nejvíc peněz na ruku. To se samozřejmě šíří přes všechny Facebooky rychlostí světla.
To narážíte na politiku německé kancléřky Merkelové?
Německu nerozumím. Pokud bude v lákání přistěhovalců pokračovat v takové síle, jak se tomu děje v posledních měsících, nevěřím, že se to neprojeví uvnitř německé společnosti. Jestli se obávám radikalizace v některé ze sousedních zemí, tak je to právě Německo. Němci vesměs uvažují racionálně. Jednou za čas tam však zvítězí romantická iracionalita, což pak nevěstí nic dobrého.
Pozornost vyvolal váš výrok, že mladíci ze Sýrie by neměli utíkat, ale spíš bránit s puškou v ruce svou vesnici nebo své město...
Ve svém textu jsem napsal, že by měli bránit svoje města a vesnice nebo se podílet na jejich budování či na zlepšení situace v uprchlických táborech. Měli by chránit své rodiny, což se nemusí dít zdaleka jen s puškou. To bych od mladíků ve věku od 18 do 40 let očekával v první řadě. Ve chvíli, kdy tvoří většinu přistěhovalců, cosi to o podstatě této přistěhovalecké vlny vypovídá.
Netvoří tihle mladíci ve skutečnosti spíš předvoj, za kterým přijdou další příbuzní?
To je do určité míry pravda, právě proto bychom také měli vždycky počítat, o kolik lidí se ve skutečnosti jedná. Nikdy nejde jenom o ty, kdo už dorazili do cíle, ale i o ty, kteří vyrážejí za nimi.
Je potřeba nějak změnit pravidla pro udělování azylu, nebo stačí jen trvat na tom, co už dnes platí?
Kdybychom trvali na dodržování platných pravidel, byl by to dobrý začátek. Nikdy jsem nepochopil, jak může být Maďarsko tak silně kritizováno ze strany Bruselu a Berlína za to, že se snaží chránit vnější schengenskou hranici, když je to jeho povinnost. Kritizováno by mělo být spíš právě Řecko, které vůbec nic nedělá a pravidla se dodržovat nesnaží. Žádnou takovou kritiku jsem však z Bruselu, Vídně či Berlína ani jednou nezaslechl.
Celý rozhovor s Tomášem Pojarem si můžete přečíst v novém Reflexu
