Generálporučík Ing. František Fajtl (1912 - 2006) patří k neslavnějším českým hrdinům všech dob. Velel kromě jiného i 1. československému stíhacímu pluku, který déle než měsíc bojoval ve Slovenském národním povstání. K výročí 110 let od jeho narození přinášíme velký rozhovor, který Reflex otiskl v roce 2004 k 60. výročí Slovenského národního povstání.
Pane generále, nepřipadá vám označení letecký partyzán, jak své boje na Slovensku popisujete, poněkud nadnesené? Vezmeme-li v úvahu, že váš pluk čítal dvaadvacet stíhaček...
Tím se nenechte mýlit! Jistěže jsme byli poměrně silnou jednotkou, ale po celou dobu své operační činnosti jsme bojovali v hlubokém nepřátelském týlu, navíc v obklíčení, které se takřka každým dnem svíralo víc a víc. A když vezmeme v úvahu, že jsme byli závislí na dodávkách paliva a střeliva do našich strojů, to všechno se muselo dopravovat v noci letecky z osvobozených částí Polska, pak to byla partyzánština radost pohledět!
Vyloženě partyzánskou a takřka fantastickou akcí byl váš přílet na Slovensko. Přeletěli jste Tatry mezerou v oblačnosti, nikdo o tom nevěděl, jen na Zolné na vás čekali povstalci na čerstvě posečené louce.
Ano, a ta se stala naším letištěm. Jen jsme dosedli, už nás dirigovali k jejímu okraji, kde se mašiny hned maskovaly. Najednou jsme byli - po pěti letech bojů, častokrát i strádání, ale i radostných vítězství - opět doma. Řeknu vám, byl to silný okamžik. Jeden z těch, který člověku navždy vroste do duše.
Popsal jste jej ve své knize První doma, dobře si ji pamatuji. Mám před očima snímek, který zachycuje vás a vaše muže, jak zdravíte československou vlajku. To bylo bezprostředně po přistání.
Jistěže. Jak už jsem říkal, byla to pro nás skutečně historická chvíle a chtěli jsme jí dát patřičný výraz. Odehrála se 17. září 1944 a tento den býval později - po několik desetiletí - slaven jako Den československého letectva. Vlajku jsme ovšem vzápětí sňali a stožár uklidili, aby naprosto nic neupozorňovalo, že jsme přiletěli. Utajení, rozumíte, na tom teď záleželo všechno. Mimochodem, ta vlajka má svou historii. Jestli zbude chvíle, rád se o ní zmíním.
Hovořme nejprve o bojích. Čím se váš pluk uvedl?
Naší snahou bylo především využít momentu překvapení. Ten velmi často rozhoduje.Věděli jsme, že Němci mají v nedalekých Piešťanech soustředěno asi čtyřicet letadel včetně obávaných střemhlavých "štuk" Ju 87 a messerschmittů "stodevítek", které slovenské povstalecké jednotky velmi vážně ohrožovaly. Rozhodli jsme se tedy, že toto hadí hnízdo zlikvidujeme, a to hned druhého dne. Provedení nenadálého úderu jsem svěřil Josefu Stehlíkovi, tehdy měl hodnost nadporučíka, a znal jsem ho velmi dobře. Byl nejen vynikajícím letcem, ale také vynikajícím střelcem, který se skvěle osvědčil už ve francouzské kampani. Odnesl si z ní osm sestřelů, což představovalo velice cenný výsledek. Navíc - a na tom také záleželo - Piešťany dobře znal, poněvadž tam před válkou nějaký čas sloužil. Obával jsem se jediné věci: věděl jsem, že má v kotníku bolestivý výron, který ho přece jen momentálně handicapoval a mohl by ho - snad - od náročného přepadu odradit. Ale ve skrytu duše jsem doufal, že si to nepřipustí. Že jeho srdce bojovníka mu prostě nedá a do akce půjde. A nemýlil jsem se. Když jsem mu velení přepadu navrhl, okamžitě souhlasil. Kotník si pečlivě převázal a bylo. Vybrali jsme společně sedm dalších letců, dodnes si je všechny pamatuju: Šrom, Hlučka, Mráz,Valoušek, který v Piešťanech taky sloužil,Vendl, Skopal a Dobrovodský. Rozhodli jsme, že přepad se uskuteční palbou z palubních zbraní. Bombardování z nízkého letu jsem nechtěl riskovat, mimo jiné také proto, že chlapci s ním neměli zatím žádné zkušenosti. A pak osm lavoček odstartovalo.
Pro Němce muselo být mrazivým překvapením, když jim tento nenadálý smrtící uragán zahřměl nad hlavami. To jistě nečekali.
No to si pište! A smrtící uragán to skutečně byl: Lavočka měla dva dvacetimilimetrové švaky, což byla velmi slušná palebná síla, a znásobte si to osmi! Počítali jsme s tím, že přepad bude trvat nějakých deset až dvacet minut, podle situace, a potom návrat. Dodnes si živě pamatuji, jak jsme na Zolné čekali s hodinkami v ruce, kdy se nad kopci objeví první stroje. Z Piešťan to bylo nějakých sedmnáct, nejvýše dvacet minut letu - a už se vyhoupl první, druhý. Lavočky rychle dosedaly jedna za druhou a hned pojížděly k okraji louky, kde byly rychle maskovány. Nechyběla ani jedna, úspěch byl stoprocentní.
Vzpomenete si ještě, jak ho prožívali účastníci přepadu?
Samozřejmě, je to vzpomínka, která člověku do smrti nevymizí. Stačí, abych jen na okamžik přivřel oči, a vytanou mi obličeje těch chlapců. Mladé tváře rozrušené bojem, rozdychtěné úspěchem i se známkami uvolnění, až určité únavy, která se po takovém nervovém vypětí dostavuje. Dodnes je vidím všechny, třebaže až na jedinou výjimku nikdo z nich už nežije. Bohouš Mráz padl na Slovensku, Polda Šrom zahynul leteckou smrtí v šedesátém osmém, dodnes pro mne - u tak zkušeného pilota! - nepochopitelnou. Josef Stehlík zemřel v devadesátém prvním, o tři roky později jsme odhalovali jeho pamětní desku ve Strážku.Toník Vendl, jeho jsme měl rád pro jeho skromnost a přitom nenápadnou noblesu, zemřel tuším někdy loni. Inu, odcházíme, co se dá dělat. Ale atmosféra onoho večera, kdy jsme bilancovali svou první akci v SNP, byla nezapomenutelná. Deset nepřátelských letadel bylo zničeno s největší pravděpodobností a asi stejný počet byl poškozen. Na několik dnů, než Němci stačili doplnit ztráty, se na slovenské obloze rozhostil poměrný klid. Jejími pány jsme se stali my!
Jak jste tohoto faktoru využili?
Byla to úleva především pro pozemní jednotky, které se mohly lépe zorganizovat, přeskupit své síly, na řadě míst mohly zastavit německý postup, díky naší podpoře ze vzduchu. Naše lavočky denně vzlétaly, třebaže šlo spíše o akce bitevní než stíhací. Chlapci si začali brát do závěsů pod křídly pětadvacetikilogramové pumy a těmi útočili. Praktikovali jsme taktiku známou nám ze západní fronty, z přízemních náletů na pozemní cíle ve Francii.
Musím ale poznamenat, že první úspěchy provázely také první ztráty. A věřte, že byly bolestné. Už 19. září se z náletů nevrátili dva naši letci, Krůťa a Vaculík. Zmizeli a marně jsme je hledali. Jedenadvacátého září byl při útoku na německý tank zasažen palbou jeho protiletadlového kulometu Franta Loucký. Dotáhl to ještě na letiště, ale ztratil mnoho krve a musel být odsunut do zázemí. Byla to citelná ztráta, protože František byl výborný pilot a družný kamarád s velkým smyslem pro humor, jací se vždy těžce postrádají. Ale život v oněch dnech horečnatě kypěl a každý den přinášel nové silné dojmy, které překrývaly ty předešlé.
S jakými výsostnými znaky létaly na Slovensku vaše lavočky?
Přirozeně s rudými sovětskými hvězdami. Nelze zapomínat, že i když jsme byli jednotkou československou, tvořili jsme součást sovětského letectva. S československými výsostnými znaky, doplněnými trojvrším a dvouramenným křížem, létaly stroje kombinované letky, operující z nedalekého letiště Tri Duby.Ta měla ovšem jen několik zastaralých letadel, která pro Němce nepředstavovala vážnou hrozbu. Přesto kus práce odvedla, všechna čest!
Byla podpora Slovenskému národnímu púopvstání, kterou mu poskytoval tehdejší Sovětský svaz, jedinou materiální pomocí, nebo se na podpůrných akcích podíleli také západní Spojenci?
Bohužel v míře minimální, což souviselo s mnoha činiteli, počínaje velmocenskými dohodami o rozdělení operačních prostorů a konče odlehlostí teritoria. Slovensko bylo pro Spojence dosažitelné z italských základen, a to bylo přece jen trochu z ruky. Nicméně přesto podnikli dva přelety, a sice čtyřmotorovými bombardéry B-17.Ty přistály na Třech Dubech, kam dopravily první část anglo-americké vojenské mise. První let se uskutečnil 17. září, bombardéry to braly na otočku, vyložily náklad a vzaly na palubu sestřelené americké letce, jimž se podařilo uprchnout ze zajateckých táborů. Druhá mise se uskutečnila 7. října, prakticky se stejným programem. Mimochodem, náklad, který tyto "létající pevnosti" přivezly, byl velmi užitečný, respektive mohl být, kdyby byl náležitě využit. Přivezly totiž bazuky, tehdy nové pěchotní protitankové zbraně - ale ty bohužel zůstaly ležet, protože s nimi nikdo neuměl zacházet. Nám letcům velmi pomohl preparát R-8, který umožňoval používat německé palivo, jinak pro naše stroje nepoužitelné.
Zmínil jste se o anglo-americké vojenské misi. Jaký byl její osud?
Velmi nešťastný. Většina jejích členů byla na Slovensku zajata a později v Německu popravena.
Nemohu se ubránit dojmu, že na SNP leží hluboký tragický stín, že stálo příliš mnoho obětí a jeho cíle, totiž otevření karpatských průsmyků Rudé armádě, nakonec stejně nebylo dosaženo. Aby byly dobyty, muselo padnout 60 000 lidí. Člověku se mimoděk vtírá otázka, zda to všechno vůbec mělo smysl.
Samozřejmě že mělo! Především - smysl povstání nelze zužovat jenom na otevření průsmyků, poněvadž povstání mělo význam daleko hlubší. Povstáním se totiž Slovensko postavilo na stranu protihitlerovské koalice, přihlásilo se k myšlence československé státnosti. Konečně, i vojenský efekt byl velice významný. Vždyť si uvědomme, že SNP patřilo k největším protifašistickým vystoupením během druhé světové války. Po řadu týdnů na sebe poutalo síly nepřítele, mělo značný ohlas v sousedních zemích, nejen u nás v Čechách. Na několik měsíců se na Slovensku vytvořila široká protifašistická fronta, na níž se setkali bojovníci mnoha národností. Samozřejmě byly oběti, ale bez těch nelze bojovat a vítězit. Čili o hlubokém smyslu a významu SNP nelze pochybovat!
Po bojích ovšem následoval ústup. I ten byl dramatický.
To zcela nepochybně. Jak se kolem nás svíralo obklíčení, jak se horšilo počasí, docházelo palivo a munice, stávalo se stále zřejmějším, že musíme svou činnosti ukončit. Pětadvacátého října jsem vydal rozkaz k odletu těmi stroji, které byly ještě letuschopné. Z původních dvaadvaceti jich zbylo pouhých jedenáct. Neměli jsme už žádné spojení, žádné frekvence, žádné návodčí. Jen přibližný kurs - zpátky na východ. Doletěli jsme všichni, třebaže jsme posedali, kde se dalo, aniž bychom o sobě navzájem věděli. Když jsme hlásili Sovětům svůj návrat, zírali na nás skoro jako na bytosti z jiného světa. Tehdy jsme pochopili, že s naším návratem už nikdo nepočítal.
A co ta vlajka, o níž jsme hovořili na začátku?
Pravda, na tu bychom neměli zapomenout. Když jsme se evakuovali, vzal ji k sobě můj náčelník štábu major Stanislav Rejthar, který zůstával na Slovensku. Byla pro nás symbolem naší účasti v SNP. Po válce, přesněji v nejistých padesátých letech, když jsme byli od letectva vyhozeni a pozavíráni, jsme ji schovávali. Dnes visí v Leteckém muzeu ve Kbelích. Je mi letos dvaadevadesát a chtěl bych znovu prožít ten okamžik, kdy jsme jí na Zolné vzdávali čest. Čas ovšem nelze vrátit, nechtějme nemožnosti. Vzdejme tedy čest všem těm chlapcům, kteří tehdy v SNP bojovali.To zajisté můžeme - a to bychom také měli.
Kdo byl generál František Fajtl
Generál se narodil 20. 8. 1912, zemřel v roce 2006. Za druhé světové války bojoval ve Francii, Velké Británii a SSSR. Bitvy o Británii se účastnil v řadách 1. a 17. stíhací perutě RAF. Od roku 1941 sloužil u 313. čs. stíhací perutě, jejímž velitelem se stal o dva roky později. V roce 1942 velel britské 122. stíhací peruti, byl sestřelen nad Francií a za dramatických, vpravdě dobrodružných okolností se vrátil ke svým. Roku 1944 velel přesunu našich letců do SSSR a jako velitel 1. čs. stíhacího leteckého pluku se účastnil SNP. Podle francouzských norem sestřelil čtyři letouny jistě a dva poškodil. V letech 1945 až 1949 byl důstojníkem generálního štábu a velitelem 1. letecké divize. V letech 1950-51 byl vězněn na Mírově (zároveň degradován na vojína). V roce 1990 povýšen do hodnosti generálmajora a v roce 2002 do nejvyšší generálské hodnosti - generálporučík. Za svoje válečné zásluhy byl oceněn čtyřmi Československými válečnými kříži, britským Záslužným leteckým křížem, francouzským Řádem čestné legie, sovětskou Medailí za vítězství a dalšími spojeneckými vyznamenáními. V roce 1990 obdržel Řád M. R. Štefánika. Napsal řadu knih. K jeho nejznámějším dílům patří Sestřelen, První doma, Podruhé doma, Vzpomínky na padlé kamarády, Bitva o Británii, Létal jsem s Třistatřináctkou a Hrdina století.
