Když koncem října loňského roku odmítl převzít státní vyznamenání z rukou Miloše Zemana, odmlčel se a promluvil až nyní. Jak říká: „Znáte Čechy, nechtěl jsem, aby mě lidé napadali, že jsem své gesto zkapitalizoval,“ říká Vladimír Mišík v exkluzívním rozhovoru, který najdete v zítřejším vydání časopisu Reflex.
„Když jsem se dozvěděl o návrhu Poslanecké sněmovny, že jsem ještě s Radimem Hladíkem navržen na státní vyznamenání, tak jsem se docela zasmál. Představa stárnoucího rockera mezi těmi všemi dalšími důstojnými osobnostmi mě pobavila. Pak telefonoval pan Forejt, ředitel prezidentského protokolu, a oznámil mi, že pan prezident mně vyznamenání hodlá udělit, a tak jsem, pravda, souhlasil. Přece jen státní vyznamenání dostane člověk jednou za život. Říkal jsem si, co je vyššího, než že máme demokracii. Jejím principem je volba, v případě prezidenta přímá. Většina určuje směr. Tak to má být.
Ale druhou stranou mince byla má dlouhodobá nevole k některým krokům pana Zemana již od dob opoziční smlouvy, kdy si dvě pravolevé strany rozparcelovaly sféru obchodních zájmů, a již tehdy prezident Havel hovořil o nástupu mafiánského kapitalismu. A jak jsme během voleb jezdili po republice, všude možně byly obrovské billboardy zemanovců s portrétem pana prezidenta, a když pan rektor Bek nepovolil jeho přednášku v předvolebním období na Masarykově univerzitě, což je mimochodem jeho absolutní právo, prezident se ve své ješitnosti urazil, že byl dotčen jeho majestát.
Následně oznámil, že rektora nepozve na víceméně formální záležitost, jakou je účast na předávání vyznamenání v den státního svátku. To mě vytočilo, stejně jako když přeteče pěna u piva. Po probdělé noci, kdy jsem se převaloval a v hlavě mi znělo: Jdi! Nechoď! Jdi! Nechoď! Řečeno slovy pana Zemana: Jen blbec nemění svůj názor, jsem se rozhodl panu prezidentovi omluvit a pro vyznamenání nešel. Místo rozumu ve mně převládl cit. Konečně, když vás někam zvou a vám se nechce, je normální se omluvit a nejít tam,“ vysvětluje Vladimír Mišík.
