Když měli na festivalu ve Varech obnovenou premiéru Všichni dobří rodáci, nedaly se na ně sehnat lístky – lidi si je rozebrali během několika hodin. Film starý bezmála půl století tak oslovil už kdovíkolikátou generaci. „To je dobře, aspoň nebudou pořád sedět u počítače,“ okomentoval to lakonicky Vojtěch Jasný (87), jenž ve Varech vyrážel dech svými jogínskými kejkli, provozovanými po půlnoci.
Jeden by řekl, že po tolika úspěších a v tak požehnaném věku hodí Jasný nohy nahoru a bude už jen zaslouženě odpočívat. Opak je pravdou. Neustále na cestě, tu v New Yorku, tu na Vysočině v Bystré u Poličky, spřádá neúnavný režisér další velké plány. Deset let sepisoval scénář k snímku o Terezíně, osobní záležitost, kterou by rád realizoval i proto, že tatínek zemřel v Osvětimi. A v souvislosti s druhým, „duchovním projektem“ Nebe na zemi už prý dokonce oslovil Emílii Vášáryovou, jež byla jeho múzou v době spolupráce na podobenství Až přijde kocour (1963). Nikdo přitom nepochybuje, že co si Jasný umane, to také bude. A že když říká, že požádá o pomoc kamaráda Stevena Spielberga, do roka ho bude mít na Vysočině.
Když jste hledal místo, kde budete natáčet Rodáky, asi by vás nenapadlo, že se jednou stane vaším domovem.
To ne, ale jakmile jsem Bystré objevil, učarovalo mi. Cítil jsem to tak od začátku, vždycky jsem věděl, že tady jsem doma. S mou ženou Květuškou jsme se sem proto před dvěma lety přestěhovali a Květa zde loni zemřela. Po její smrti jsem si našel tenhle malý byt, kde mám všechno, co potřebuju. Podívejte se z okna, vidíte ten nádherný kostel? Sedím tu a při pohledu na něj píšu scénář k novému filmu Nebe na zemi.
Inspirace písní Nebe na zemi předpokládám nebude náhodná?
Samozřejmě že není – jde o slavný hit Wericha a Voskovce. „Pravdu mám, věřte mi, že je nebe na zemi.“ Takový film tu ještě nebyl, bude to jakási spirituální verze o boji proti korupci, protože dnešní svět je v tomhle strašnej. Tři andělé přijdou na svět a budou tu pomáhat. Chci tím filmem říct, že když budeme chtít, tak můžeme mít opravdu nebe na zemi. Až ho natočím, tak věřím, že bude mít stejný úspěch, jako měl Kocour. Ale víc zatím neřeknu, protože lidi kradou a udělali by to blbě. Chtěl bych tam mít mimo jiné pány Nárožného a Ondřeje Vetchého a pak musím ještě najít spoustu dalších zajímavých lidí. Na kameru jsem chtěl Juraje Šajmoviče, ale ten mi bohužel nedávno umřel.
Abyste dosáhl slávy filmu Až přijde kocour, chtělo by to nějakého nového Wericha, jenž v něm vynikajícím způsobem ztvárnil hlavní dvojroli. Bylo snadné ho pro film získat?
Wericha jsem vždycky obdivoval, chodil jsem se na něj dívat po válce, když hrál v Praze ještě s Voskovcem, i později, když už hrál sám. Řekl jsem proto Jiřímu Brdečkovi, který se mnou psal scénář ke Kocourovi, ať mě s Werichem spojí. Přijal mě na zahrádce před svým domem na Kampě – jeho žena Zdenička mu totiž zakázala, aby mě pozval dál. „Komunista mi nesmí do domu,“ řekla tenkrát. Werich si ale vzal scénář, že si ho přečte. Zanedlouho mi zavolal a povídá: „Jasný, přijďte k nám i se svou ženou na oběd, Zdenička vás zve. Dáme si skleničku dobrého vína, mám tu vynikající bordeaux.“ Byla to pro mě dobrá zpráva. Werich mně při obědě řekl, že se mu scénář líbí, ale že by chtěl hrát ještě trochu víc. Tenkrát, v první verzi, totiž ještě nebyla jeho role kouzelníka. No a tak jsme mu ji na jeho popud s Brdečkou připsali. Ale ty frky, co tam má, si vymyslel sám.
Vy jste skutečně byl členem komunistické strany, takže jste měl štěstí, že jste Wericha svým scénářem přesvědčil.
Zaplať Pánbůh za to. Sice jsem tehdy byl v komunistické straně, ale nebyl jsem už komunista. Od té doby, co jsem se vrátil z Číny, jsem hrál komedii. A hrál jsem ji dobře. Musel jsem se přetvařovat, jinak by mě zničili. Dělal jsem ve straně ty dobré věci, které šly, a co se mi příčilo, jsem nechal těm lumpům napospas. Celou dobu jsem však pracoval proti komunistickému systému.
Do Číny jste odjel na začátku padesátých let s Karlem Kachyňou, s nímž jste tenkrát spolupracoval …
Do Číny jsme letěli natáčet film Lidé jednoho srdce. Už při cestě tam nám v Moskvě všechno zabavili – kamery i fotoaparáty. Navíc jsme na sobě s Kachyňou měli pěkné uniformy, podobné americkým, a tak se s námi v Rusku nikdo nechtěl bavit. V Číně jsme nakonec strávili asi půl roku a natočili všechno, co jsme potřebovali. Rozhodující moment, kdy se to ve mně směrem ke komunistům zlomilo, však byla cesta zpátky přes Sibiř. Jeli jsme sovětským expresem z Číny až do Moskvy. Byl to sice expres, ale jel celou dobu rychlostí asi 40 kilometrů za hodinu – oni mají totiž koleje široké a položené na hlíně, ne na kamenech jako u nás, takže rychleji jet ani nemůže. Za té pomalé rychlosti jsme tak mohli hodně vidět.
A tam jste pochopil, jaký je skutečný život v Sovětském svazu?
Pochopil jsem to, až když jsem se ve vlaku převlékl do civilního oblečení, takže nikdo nevěděl, kdo vlastně jsem a odkud jsem. Chodil jsem po normálních vagónech a tam jsem od obyčejných lidí vyslechl hodně věcí o situaci v Sovětském svazu. Všichni se báli cokoli udělat nebo říct, aby neskončili ve vězení. Lidi také hodně cestovali načerno, na střechách vlaku. My jsme oproti tomu měli s Kachyňou dost luxus, protože jsme měli zvlášť kupé pro kamery a zvlášť jedno pro spaní. Jednou jsem ve vlaku objevil na zemi schoulenou ženu s asi dvouletou holčičkou a ptal se jí, proč tam tak sedí. Ona mi odpověděla, že jede za svým manželem do Moskvy, ale načerno, a že se to nikdo nesmí dozvědět. Tak jsme ji s Karlem nechali spát v našem kupé a sami jsme se přesunuli k těm kamerám. Podplatili jsme tenkrát konduktéra ve vlaku, aby je tam nechal, ale i ten se hrozně bál. Tahle cesta mi otevřela oči. A tak jsem se rozhodl, že půjdu proti režimu.
Natočil jste pak v tomto duchu i své nejslavnější filmy, ale konec vašeho působení doma znamenala až Česká rapsódie (1969) – žalm za okupované Československo, který vznikl na zakázku pro výstavu Expo v Japonsku.
Po České rapsódii mě KGB zmáčkl a já musel odejít. Chtěli, abych okamžitě přestal dělat filmy, ale to by byla umělecká sebevražda. Vyhrožovali, že mě zničí a dají do vězení. Dali mi čtyři dny na rozmyšlenou a já jsem za pomoci francouzské tajné služby a taky díky Titovi utekl.
Vy jste se znal s Titem?
Ano, Tita jsem poznal, když jsme byli, už po vpádu vojsk Varšavské smlouvy, pozváni do Jugoslávie na premiéru filmu Bitva na Neretvě. Tito si k sobě z naší delegace vyžádal mě a ještě Magdu Vášáryovou. Udiveně jsem se ho ptal, čím jsem si to zasloužil, a on mi odpověděl, že zná velmi dobře všechny moje filmy a že si mě za to váží. Pak ještě přišel Sergej Bondarčuk, slavný režisér a herec, objal mě a řekl: „Sorry, Vojtěch.“ Tím se mně omluvil za sovětskou invazi. Díky Titovi jsem emigroval s rodinou do Záhřebu a on nás pak poslal na ostrov Hvar, aby nás KGB nenašel. V emigraci jsem pak hodně cestoval, točil v Jugoslávii, v Rakousku či v Německu.
KGB vás ale sledovat nepřestal, a když jste připravoval film o smrti Jana Masaryka, pokusil se vás dokonce zabít.
Téma Masaryka mě lákalo vždycky. Věděl jsem, že ho zabili, byl jsem u toho. Ten osudný den, když ho našli, jsem byl fotit Černínský palác, opravdu velmi brzo ráno, protože to je nejlepší světlo. Najednou vyběhl vrátný a hnal mě pryč se slovy, že je tam šest kágébáků, kteří vyhodili z okna Masaryka. Nemohl jsem o tom však nic říct, protože by to byla moje smrt. V emigraci jsem pak začal o Masarykovi chystat film. Jenže KGB nás nenechal na pokoji ani tam – nejprve zabili v Americe producenta a jeho ženu a pak přišli do Baden-Badenu na mě. Praštili mě židlí do hlavy, ale měl jsem naštěstí tvrdé brýle, které byly vyrobeny při natáčení Kocoura. Nekončily hned za ušima, ale až víc vzadu na hlavě, a tak jsem skončil v nemocnici jen s otřesem mozku. Kocourovi, jenž měl ve filmu úplně stejné brýle jako já a pro kterého jsme vlastně takové brýle vymysleli, vděčím za život! Tito mi pak raději dal k ruce stálé bodyguardy. Jak se však blížil jeho konec, věděl jsem, že musím z Evropy pryč. Odešel jsem tedy do New Yorku, kde žiju doteď.
Po revoluci jste žádný velký návrat nezaznamenal. Naopak váš dokument Proč Havel? paradoxně skončil na šest let „v trezoru“. Komu se tak nelíbil?
Zakázaný byl paní Olgou. Točil jsem ho v roce 1990, přijel jsem po letech poprvé do Prahy, abych mohl připravovat právě tenhle film. Získal jsem na to Miloše Formana jako vypravěče, což bylo krásné, protože byli s Havlem kamarádi. Během natáčení mě jednou Havel pozval do Lán. Když jsem tam přijel, doběhl ke mně do parku v džínech a triku s Rolling Stones. Na to si oblékl takový velitelský kabát, do ruky si vzal šavli a tou pak jakoby zaútočil na kameru. On byl pořád jako kluk a mně to přišlo hrozně roztomilý. Miloš tehdy řekl, že takové věci máme dělat jenom za zavřenými dveřmi, a chtěl, abychom natáčení ukončili. Nelíbilo se to ani Žantovskému, který tehdy dělal prezidentovi tiskového mluvčího. Havel se však nedal a řekl: „Miloši, pojď, půjdeme strašit kuchařky.“ Rychle jsem za nimi běžel do kuchyně a tam zrovna dělala kuchařka nudle, a tak jim je Havel nasekal tou šavlí. Pak ještě napíchl bramboru, a jak s ní odcházel, povídá: „Příští přehlídku, pane generále, už budeme dělat jenom tímhle způsobem.“ Pak jsme všichni, i s paní Olgou, poobědvali. Jenže ona mi tehdy neřekla, že scény se šavlí zakáže. Až později mi Žantovský volal, že to musíme vystřihnout, ale já jsem se na to vykašlal a do filmu to dal.
Dokument jste nakonec v Česku nedokončil.
Film jsem sestříhal v Kanadě a uvedl ho poprvé ve Washingtonu, kde měl velký úspěch. Když to paní velvyslankyně Klímová viděla, tak to dala vědět Žantovskému. Hned mi volali, že pokud to nevystřihnu, půjde to k soudu. Nakonec jsme to pod jejich tlakem přece jen vystřihli. Po šesti letech se pak film odvysílal v České televizi k Havlovým šedesátým narozeninám, ale neběžel večer, a tak ho asi nevidělo moc lidí. Je hrozná škoda, že se tenhle film u nás tak málo ukazuje, cestoval jsem s ním po celém světě a všude byl úspěšný.
Je vám skoro devadesát let, píšete scénář k novému filmu a v šuplíku máte přichystaný film o Terezíně, jemuž zatím chybějí k realizaci peníze. Film musíte mít v genech. Co vlastně dělali vaši rodiče?
Tatínek hrál výborně na housle a maminka byla nadaná malířka. Když mi bylo pět let, táta mě vzal do kina a tehdy jsem viděl svůj první film. Byl to němý snímek na motivy Andersena – Malá prodavačka zápalek, již režisér Jean Renoir napsal pro svou ženu a ta v něm i hrála. Do toho filmu i do té herečky jsem se zamiloval. Pak mě jednou maminka našla na půdě a ptala se, co tam dělám. No a já si tam dělal kino. Když se pak u nás doma objevila fotografická kamera s dobrým objektivem, hned jsem na ni začal fotit. Maminka mi ukazovala fotografie Cartier-Bressona, na tom jsem vyrostl. Později na gymnáziu jsem objevil v kabinetě kameru a hned jsem běžel za profesorem Dvořákem prosit, jestli bych si ji mohl půjčit. Dovolil mi to, tak jsem si objednal z Brna film a tam jsem zjistil, že filmy se dají i půjčit. Měli tam leccos, i pornografické snímky – ty jsme pak promítali v aule pro studenty, samozřejmě na tajno. To už jsme měli založený Studentský filmový kroužek. Láska pro film mi zůstala.
Určitě za ni vděčíte i Karlu Plickovi, u něhož jste studoval na FAMU. Mimochodem on je jedním z jejích zakladatelů.
FAMU se za něj vlastně rodila. Dokonce jsem byl osobně u tehdejšího předsedy vlády Zápotockého prosit o budovu v Klimentské ulici, kterou jsme nakonec získali. Plicka, to byl ohromný člověk, dodnes na něho vzpomínám. Dělal jsem mu čtyři roky asistenta, všechno, co znám, jsem se naučil od něj. Nosil jsem mu kamery, dával tam čočky, to on mě naučil pracovat s různými objektivy. Plicka si mě vlastně našel sám. Na zkoušky na FAMU jsem tenkrát šel s bratrem, a protože uchazečů o práci filmaře bylo hrozně moc, zkusili jsme se přihlásit na scenáristiku. K materiálům na přijímačky jsem přiložil i svoje fotografie. Plicka je viděl a řekl ostatním členům poroty: „Podívejte se na ty fotky, tento chlapec má obrovské nadání a já si ho vezmu za svého posluchače.“ Šel pak za mnou a řekl mi, ať na něj počkám do večera, až bude po zkouškách.
Ještěže jste tenkrát neodešel domů.
Zato brácha to tam do večera nevydržel. Plicka za mnou skutečně přišel a já u něj začal studovat. Byla to krásná spolupráce, chodil jsem k němu i do rodiny, naučil se pít dobré víno a dobrou kávu. Zůstal mi mentorem až do smrti a ještě do Rakouska, kam jsme emigrovali, mi napsal dopis. Nebál se jako ostatní, takových lidí bylo málo. Tehdy jsme bydleli v Salcburku a on mi napsal, že když už jsem tam, je mou povinností natočit film o Mozartovi a o Beethovenovi. Pak Miloš Forman udělal Amadea, tak to jsem už nemusel, ale Beethoven mi zůstal. Jenže já jsem dodnes nenašel herce, který by mi ho hrál. Třeba to ještě vyjde.
Pro to žijete, abyste ještě našel toho správného Beethovena?
Když byla na světě Květuška, tak jsem žil pro ni. Dnes už bych mohl žít jen pro sebe, ale to mě velmi nebaví, zato dělat další filmy, ať už Beethovena, nebo něco jiného, to ano. Učit lidi a dělat filmy, to je moje poslání. A radost do života by mi dala i nějaká nová láska. Tak uvidíme.
THE BEST OF JASNÝ
TOUHA (1958)
Je skoro zázrak, že v padesátých letech mohlo vzniknout něco tak lyrického a neangažovaného, jako byla Touha. Však také tento povídkový snímek musel absolvovat téměř dvouletý schvalovací proces a pomohlo, až když se za něj přimluvil sovětský filmař Michail Kalatozov (Jeřábi táhnou). Touha pak reprezentovala naši kinematografii na festivalu v Cannes a získala tam jednu cenu.
AŽ PŘIJDE KOCOUR (1963)
Pohádka, respektive podobenství o kocourovi, jenž svýma kouzelnýma očima dokáže nebezpečně odhalovat lež, přetvářku a faleš, dala po letech velkou hereckou příležitost Janu Werichovi. V Cannes získal snímek čestné uznání poroty, u komunistického aparátu naopak narazil a záhy skončil v trezoru.
VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI (1968)
Snímek, který se pravidelně umisťuje na samém vrcholu anket o nejlepší český film všech dob, dostal před letošní, obnovenou premiérou ve Varech „facelift“. V kinech tak dílo ověnčené třemi zlatými palmami z Cannes uvidíte v digitálně vyčištěné verzi.
