Architekt Martin Rajniš

Architekt Martin Rajniš Zdroj: Nguyen Phuong Thao

Poštovna Sněžka (2007) „... mírně vyklenutá pláň, na který už od dob Rakousko-Uherska vznikají různý stavby... Poštovna je jako zvíře. Když je krásně, roztáhne křídla a otevře se slunci. Když je ošklivo, zaklopí svý žaluzie, uzavře se a přečká polární zimu.“
Interiér dřevěné vzducholodi Gulliver, která se vznáší nad terasami holešovického areálu Centra současného umění DOX v Praze
Ester Tower (2017) „Jediná dřevěná rozhledna v Izraeli. Vyrobena v Čechách a postavena za jedenadvacet dní českejma tesařema a izraelskejma jeřábníkama.“
„Svoboda je rodnou sestrou nahodilosti. Bratříčkem odvahy... Omezování svobody vždy vede k poškození systému. Tvrdé plánovací systémy umrtvují naše stavby i města.“ (Huť architektury, Martin Rajniš, KANT, 2022)
Dům pro Pavla Štechu (2002)
5
Fotogalerie

Architekt Rajniš: Paneláky jsou duchem gulagu, Dachau, prasečáku v Letech…

Ještě než jsem stačil zapnout diktafon v jeho studiu na malostranském Úvoze, pan profesor spustil: „Moc vás prosím, moji řeč moc nepřevádějte do spisovný formy, připadám si pak jako blb! Za vším si ale stojím!“ Básník architektury Martin Rajniš (78) letos vydal pětisetstránkovou monografii Huť architektury. Je výběrem projektů, jež se svými „hlavami“ za poslední dvě desetiletí vystavěl. Patří mezi ně nejvýše postavená stavba v Česku Poštovna Sněžka z roku 2007, vzducholoď Gulliver v pražském Centru současného umění DOX z roku 2016 či dřevěná rozhledna Ester v Jeruzalémě (2017).

Jste pyšný na něco z toho, co jste vytvořil před vznikem Hutě archi­tektury?

Ne! Víte, mě z velké míry učili debilové, a to včetně děkana Staška na technice. Až pak na Akádě jsem potkal kouzelnýho docenta Žáka, který vykládal zahrady, ale zbytek byl k ničemu.

A práce ve slavném libereckém studiu SIAL, založeném architekty Otakarem Binarem, Miroslavem Masákem a Karlem Hubáčkem?

Deset let jsem strávil ve školce v SIAL – když to spočítáte, byl jsem v učení 19 let. SIAL byl naprosto nepolapitelnej, bezvadnej, ale přesto mi trvalo dalších dvacet let, než jsem ho ze sebe setřásl. Než jsem se oklepal a odjel na cesty kolem světa, než jsem začal dělat přirozenou architekturu. Protože jsem si řekl, že lidi pochopěj, co mám na mysli, jedině tehdy, když s klukama a holkama postavíme kolektivní díla – domy, který nikomu nelezou do prdele. Žádný šmoulí domečky – estetický čukrbliky pro maloměšťáky! A tady v monografii Huť archi­tektury je výběr toho, o co jsme se pokusili. Za jednu každou věc dám ruku do ohně. Za posledních dvaadvacet let jsme neudělali oškli­vej dům. Některé se povedly celkem dobře, některé extra, ale není tam jedinej, o kterém bych řekl: „Za to bych se měl stydět.“ Zatímco v ­prvních fázích mé skoro šedesátileté praxe tomu tak nebylo. Nebudu ty projekty jmenovat, protože když s někým dělám, nemůžu říct, že ten barák je blbě. Takže zpátky, za posledních dvacet let naší práce ručíme hlavama.

Mladším kolegům v Huti architektury říkáte hlavy. Proč?

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!