Která netradiční místa v Irsku rozhodně navštívit? Jaká jsou nejdůležitější data pro Irskou republiku? Kde hledat v tomto ostrovním státě české stopy? A hrál tento národ někdy celosvětově prim? Na to všechno a mnohem víc odpovídá v rozsáhlém rozhovoru uznávaný historik a vysokoškolský pedagog Martin Kovář, aktuálně zástupce vedoucího Katedry hospodářských dějin na Národohospodářské fakultě VŠE v Praze.
Vyberte na úvod tři kardinální data pro Irsko?
Jako první bych zvolil rok 1649, kdy se v Irsku vylodil velitel anglické armády a budoucí lord protektor Anglie Oliver Cromwell, který následně ostrov vojensky ovládl. Zejména obléhání, dobytí a zmasakrování obyvatel Droghedy v září toho roku si Irové připomínají dodnes jako jeden z nejtragičtějších okamžiků své historie a mnozí v něm vidí skutečný začátek místy až divoké nenávisti vůči Angličanům, jež přetrvala několik následujících století. Za druhé volím tzv. Velikonoční povstání, Easter Rising, z roku 1916, nejvýznamnější protibritskou revoltu od vzpoury Wolfa Tonea z roku 1798, jenž razil teorii o „krvavé oběti v každé generaci“, zřejmě vůbec nejdůležitější v celých irských dějinách. Došlo k němu v Dublinu a nebýt jeho, je docela možné, že by dnes samostatná Irská republika neexistovala, anebo by vznikla mnohem později.
A to třetí datum?
Jako poslední památné „irské datum“ vybírám prosinec 1921, kdy došlo v Londýně k dohodě mezi představiteli britské vlády v čele s premiérem Davidem Lloydem Georgem a „irského odboje“ v čele s Michaelem Collinsem, jehož faktickým výsledkem bylo rozdělení ostrova na dvě části – Irský svobodný stát a Severní Irsko, jež zůstalo součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, kterýžto stav trvá dodnes.
Existuje nějaké údobí, kdy hrál irský národ celosvětově prim? Dá se hovořit o určitém pomyslném „zlatém věku“ Irů?
Irové nehráli prim, pokud vezmeme otázku doslova, zejména v moderní době, celosvětově jako příslušníci „malého národa“ nikdy. V negativním slova smyslu je v uvozovkách „proslavil“ velký hladomor z druhé poloviny čtyřicátých let 19. století, jenž zahubil mezi půl miliónem a miliónem obyvatel ostrova - a navíc vedl k emigraci téměř dvou milionů Irů do zahraničí, nejčastěji do Spojených států amerických. Z Irska ostatně pocházela i prominentní americká rodina Kennedyových, konkrétně pradědeček prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Když jej Američané na podzim 1960 zvolili – mimochodem jako prvního katolíka – prezidentem země, slavili i mnozí Irové, kteří měli, do jisté míry oprávněně, pocit, že jeho triumf je i jejich úspěchem. Tolik alespoň jeden pěkný příklad za všechny.
Která vlastnost Iry nejvíce vystihuje? Dá se vůbec hovořit o nějakém specifickém charakteru?
Většina lidí v Čechách, zejména příslušníci starší a střední generace, kteří ještě četli klasickou literaturu, mají Iry spojené s romány a povídkami slavných irských spisovatelů či s filmy některých irských režisérů: jako, s nadsázkou řečeno, „svérázné lidičky na dalekém ostrově“. Tenhle „obraz“, tato představa je už, přirozeně, dávno passé, mimo jiné proto, že se Irové, hlavně po vstupu do někdejších Evropských společenství, předchůdce dnešní Evropské unie, v roce 1973 výrazně „poevropštili“ a ztratili leccos ze svého „národního svérázu“. Kdybych se měl pokusit o jejich obecnou charakteristiku, což je vždycky hodně ošidné, vyzdvihl bych houževnatost, vytrvalost a neústupnost, které jsou ostatně příznačné pro většinu „ostrovních národů“. Což navíc není v žádném fatálním rozporu s vyhlášenou irskou vstřícností, otevřeností a přátelským chováním, pokud, dodávám se smíchem, nejste Angličan…
Pojďme nyní konkrétně k jednotlivým nejdůležitějším postavám Irska. Která tři jména byste vypíchnul?
Bude to, samozřejmě, velmi osobní, a tedy subjektivní výběr a také nevím, zda se jedná o nejdůležitější osobnosti, v každém případě jsou ale velmi zajímavé. Vzhledem k tomu, že jsem historik moderních dějin, zůstanu logicky v moderní době, v moderních časech. Jakkoli bych na prvním místě zřejmě měl jmenovat Eamona de Valeru, faktického zakladatele dnešní Irské republiky a dlouholetého premiéra a prezidenta země, zvolím místo něj jiného hrdinu z časů boje Irů za samostatnost, Michaela Collinse - jednoho ze zakladatelů Irské republikánské armády (IRA) a jednoho z velitelů irské války za nezávislost, jenž je pro Iry nedotknutelnou ikonou dodnes.
Kdo by byl tou druhou postavou?
Jako druhého bych vybral filmového režiséra a spisovatele Neila Jordana. Jeho „Hra na pláč“, Crying Game, z roku 1992 je podle mě dodnes nejlepší film o IRA vůbec. Pokud jde o evokaci atmosféry již zmíněného Velikonočního povstání, je skvělý i jeho filmový „Michael Collins“ z roku 1996; moc rád mám také jeho „černou komedii“ „Řezníkův syn“, The Butcher Boy, kterou natočil o rok později. Myslím, že pro pochopení „irské národní povahy“, irské národní identity ve světě udělal Jordan tolik jako málokdo. Třetí velká irská osobnost je pak dána mojí celoživotní posedlostí sportem, byť i ona má mnohem větší přesah. Je jím profesionální cyklista Stephen Roche, jediný, který kromě legendárního Eddyho Merckxe vyhrál v jednom roce (1987) Tour de France, Giro d᾿Italia i mistrovství světa. Také Roche učinil svými výkony pro zviditelnění Irska ve světě víc než drtivá většina politiků; ať chceme či nechceme, takový už moderní svět je – Češi, kteří se ve světě tolik pyšní Martinou Navrátilovou, Ivanem Lendlem a Jaromírem Jágrem, by tomu mohli a měli rozumět.
Najde se v historii událost, která je Čechům a Irům společná?
Taková „věc“ se, hlavně v moderní době, hledá těžko, a to tím spíš, že, přiznám se, nemám rád pseudovědecké teorie o „malých národech žijících v područí velmoci“ (v irském případě „pod“ Velkou Británií, v českém případě „pod“ Rakouskem, respektive Rakousko-Uherskem), protože mi vždycky přišly spíš jako umělý akademický konstrukt než cokoli jiného, byť se to srovnání v některých ohledech nabízí. Irsko je od Česka až příliš vzdálené a ona pověstná „pouta, která spojují“, Ties That Bind, má naše země mnohem, mnohem silnější s Británií, respektive s Anglií než s Irskem. Už jenom proto, byť nejen proto, že se mnozí Češi a Slováci výrazně podíleli na jednom z nejosudovějších střetů o budoucnost této země - letecké bitvě o Británii, Battle of Britain, zejména v létě a na podzim 1940.
V hlavním městě Irska – Dublinu, ale přece nějaká místa spojená s Českem existují, viďte?
Kromě velvyslanectví České republiky, jehož budova stojí na Northumberland Road 57 v dublinském čtvrtém obvodu, najdeme „české dotyky“ na dublinské Trinity College, konkrétně na Katedře ruských a slovanských studií, Russian & Slavonic Studies, kde se bývají čas od času vypisovány kurzy věnované přímo českým/československým dějinám, české kultuře a tak dále. S dublinským univerzitním prostředím je navíc spojeno několik zajímavých českých osobností, jakkoli o nich širší veřejnost mnoho neví; jako příklad lze uvést třeba historika a diplomata Zdeňka Ehlera, bývalého tajemníka prvorepublikového ministra zahraničí Kamila Krofty, který na univerzitě získal místo profesora a přednášel zde o moderních dějinách a mezinárodním právu. Po komunistickém převratu v únoru 1948 působili v Irsku jako v místě svého exilu také mnozí čeští podnikatelé, kupříkladu skláři Karel Bačík a Miroslav Havel, anebo ředitel cukrovaru v Mallow a statkář Alfréd Navrátil…
A abych nezapomněl, když už byla řeč o vzdělání, před necelými deseti lety, v roce 2014, byla v irském hlavním městě, zcela ze soukromé iniciativy, založena Czech School Dublin, jejímž hlavním cílem je zlepšit češtinu dětí z rodin českých „expats“; současně se ale i tady učí o české historii, o české kultuře i o naší specifické národní identitě. V neposlední řadě, abych to trochu odlehčil, je s Českem spojená The Czech Inn, docela proslulá hospoda či restaurace, která se nachází na Essex Gate 3, a která má, řekl bych po zásluze, výtečnou pověst; někdy mám nicméně pocit, nevím, zda bohudík či bohužel, že Dubliňané posuzují Čechy primárně podle ní.
Pokud byste měl doporučit čtenářům vaši top pětku míst v Irsku, která by to byla?
Za prvé je to samotný Dublin, samozřejmě, nejen proto, že je to hlavní město, ale protože má, jakkoli se ani v náznaku nejedná o „světovou metropoli“, skutečnou mimořádnou, velmi přátelskou atmosféru, a navíc je místem, které na každém kroku (bez nadsázky) doslova dýchá historií. Druhým místem, opět bytostně spojeným s irskou historií, je řeka Boyne, kde došlo 1. července (podle starého juliánského kalendáře) 1690 k bitvě mezi sesazeným anglickým králem Jakubem II. Stuartem a novým panovníkem Vilémem III. Oranžským, jenž svého předchůdce drtivě porazil a s ním i „politický katolicismus“ ohrožující v té době protestantskou Anglii. Podívat se na místo bitvy, která inspirovala známé pochody členů Oranžského řádu, při nichž nezřídka tekly „potoky krve“ a která je významnou součástí dějin země, určitě stojí za to, genius loci tu funguje jako málokde.
Co dalšího?
Jako třetí místo bych vybral, nemohu si pomoci, třebaže se jedná, svým způsobem, o „turistickou atrakci“, Moherské útesy, Cliffs of Moher či Mohair. Nacházejí se na západním pobřeží ostrova v hrabství Clare, a zatímco na jižním konci jsou vysoké „pouhých“ sto dvacet metrů, o osm kilometrů severněji se už tyčí do výšky 204 metrů nad oslepujícím, nekonečným Atlantikem. Davy turistů sem, davy turistů tam, tohle je to místo, na které, navštívíte-li je, už nikdy v životě nezapomenete. Čtvrtým místem, které doporučuji, když už byla řeč o přírodě, je jedno ze tří velkých irských jezer – Lough Allen, Lough Derg či Lough Ree; ve všech případech se jedná o tip na celodenní nebo několikadenní odpočinek, na dokonalý únik před rušnými městy i výše zmíněnými turisty. Pokud byste si vybrali poslední z nich, pak doporučuji ochutnat místní úhoře, jsou vpravdě nezapomenutelní.
A jako poslední?
Za páté musím zmínit alespoň jednu z proslulých palíren irské whiskey, třeba tu v Midletonu, The Midleton Distilleries Complex, kterou najdete v hrabství Cork v nejjižnějším cípu ostrova a která pochází ze 17. století. Místní návštěvnické centrum, Jameson Experience, určitě stojí za prohlídku, dokonce i když nejste ctitelem tohoto nápoje; podobné najdete ostatně i přímo v Dublinu.
Když jsme se zase dostali k Dublinu, které netradiční místo v této metropoli rozhodně stojí za to?
Pokud by návštěvníci Dublinu chtěli vidět opravdu pozoruhodnou, unikátní a nejspíš nečekanou věc, pak bych jim doporučil Dublinskou mešitu, Dublin Mosque na South Circular Road. Byla postavena pro presbyteriánskou církev v šedesátých letech 19. století, a sice v historizujícím stylu, jenž měl evokovat anglické kostely a katedrály ze 13. století. Po více než sto letech, roku 1983, budovu se vším všudy zakoupila Islamic Foundation of Ireland a dnes je to svatostánek nepočetných muslimů žijících v hlavním městě Irska. Jako „unikát“ svého druhu i jako doklad toho, jak se v časech ekonomické i sociokulturní globalizace v posledním půlstoletí změnil svět, stojí určitě za vidění.
Spousta lidí si spojí Iry s whiskey, trojlístek nebo keltskou harfu, nicméně nejspíš neví, že řada amerických prezidentů měla irské kořeny. Jaké další ne tolik „provařené“ informace o Irsku většinová společnost obecně nezná?
Takových věcí je strašná, ale strašná spousta, a proto jako historik vyberu jenom jedinou, pro někoho možná naprosto nepodstatnou, ale přesto zajímavou, a sice tu, že o Dublinu, o kterém tento rozhovor zčásti byl, psal poprvé jako o místě zvaném Eblana, již slavný římský matematik, astronom a také historik Klaudios Ptolemaios kolem roku 140 po Kristu. Jak vidno, má toto pozoruhodné město stejně pozoruhodně dlouho historii a tradici…
Martin Kovář
Historik, vysokoškolský pedagog a novinář. Emeritní prorektor Univerzity Karlovy, v současné době zástupce vedoucího Katedry hospodářských dějin na NF VŠE v Praze. Na portálu Info.cz píše zejména o Spojených státech amerických, o Velké Británii a o Evropské unii, je též autorem oblíbeného podcastu Historie očima Martina Kováře a řady (nejen) historických seriálů. Ve zpravodajském Rádiu Z moderuje pořad Interview Martina Kováře.
