nahoru

František Stárek: Byl politický vězeň i důstojník BIS. Jak vidí dnešní dobu, nebo výbuch ve Vrběticích?

Vašek Vašák 9. května 2021 • 14:00
František Stárek: Byl politický vězeň i důstojník BIS. Jak vidí dnešní dobu, nebo výbuch ve Vrběticích?
foto: Nguyen Phuong Thao

Neznám svobodomyslnějšího člověka, než je on. Dlouhé vlasy, které jsou pro něj léta charakteristické, považuje za projev společenského protestu, jenž prý stále trvá. František „Čuňas“ Stárek (68) je neformálním vůdcem českého undergroundu. Právem. Za totality byl disident, šéfredaktor časopisu Vokno, čtyři roky si odseděl v komunistických kriminálech. Po revoluci působil sedmnáct let jako důstojník BIS.

Máte radši oslovení Františku, nebo Čuňasi?

Čuňas je jednoznačnější. Moje přezdívka vznikla v šedesátých letech podle francouzský veselohry Výhodná koupě, kde říká Louis de Funès, který tam hrál takovýho somráka, památnou větu: „Já jsem tvůj kamarád z vojny! Jmenuju se ‚Šuňas‘, říkal jsi mi ‚Čuňas‘. Půjč mi padesátku.“ Tehdy jsem byl v osmý třídě, dělal jsem manažera školní kapely Yellow Spooks a byl jsem věčně bez peněz, poněvadž jsem musel zajišťovat, na co budeme hrát. Inspirovali jsme se pražskou kapelou The Hells Devils. Jedinej náš úspěch byl, že jsme zahráli na besídce, na níž se sešla celá škola a některý rodiče, půjčili jsme si na to bicí – náš bubeník do tý doby hrál na kufr – a jejich majiteli, jednomu Romákovi z Teplic, za to dal obnošený džíny. Ty měly v roce 1966 velkou hodnotu. Zahráli jsme několik skladeb a druhej den přišel do třídy ředitel školy, ukázal na členy naší kapely a řekl: „Ty, ty, ty a ty, k holiči!“ a nechal nás ostříhat.

Co je na tom pravdy, že jste šel k maturitě v paruce s krátkými vlasy?

Kdyby jen k maturitě. Já ji nosil celej čtvrtej ročník. Každej den! Ve školním roce 1972/73 totiž vyšel nový školní řád, kde bylo explicitně napsáno: Žák chodí do školy bez výstředností v účesu a oblečení. Prvního září si mě zavolal k sobě ředitel – to bylo na střední průmyslové škole hornické v Duchcově – a řekl: „Teď to mám černý na bílým a buďto se ostříháte, nebo vás nepustím do maturitního ročníku, tak si to rozmyslete.“

Měl jste problémy s vlasy i doma?

Táta umřel, když mi bylo osm, a máma byla důchodkyně, bez jakéhokoli vlivu na mě. Byli jsme ta nejspodnější sociální vrstva, jakou si umíte představit, takže si na nás dovolil kdekdo. Mýho bráchu Jaroslava zavřeli v roce 1970 jako jednoho z mužů osmašedesátýho roku do kriminálu za hanobení představitele spřáteleného státu, protože napsal, že Brežněv je vůl.

Po maturitě jste šel rovnou do Prahy?

Nedostal jsem doporučení na vejšku, nicméně jsem se přihlásil na Vysokou školu báňskou do Ostravy. Zkoušky jsem udělal, ale hned ten den mi oznámili: „Prosím vás, jak se sem můžete hlásit s takovým posudkem? Tady píšou, že jste vyvěsil černou vlajku za Palacha, že jste byl členem Unie středoškoláků a učňů, že jste ve škole organizoval stávku. To se nestydíte sem přijít?!“ Tak jsem šel pracovat do Metrostavu. Nevzali mě sice jako technika, ale jako figuranta. Aspoň se tam slušně vydělávalo.

 

Vašim rodičům sebrali v roce 1952 statek a odstěhovali jste se do pohraničí. Říkala vám maminka, abyste si dával pozor a neskončil jako táta v kriminále?

Nikdy. Naopak říkala, že všichni muži v její blízkosti měli konflikt s mocí, a vyprávěla, jak její prastrýc bojoval proti robotě. Když nám dělali poprvé estébáci domovní prohlídku, přijeli ve dvě hodiny v noci, mlátili nám na okno a ona se rozčílila a povídá: „I gestapo přišlo ve dne!“ Brácha totiž seděl už za války. Ve čtrnácti letech!

Poprvé jste byl odsouzený v roce 1976 ve známé kauze Plastic People of (the) Universe.

V Přešticích jsem spoluorganizoval Ivanovi Magoru Jirousovi přednášku, na níž přečetl Zprávu o třetím českém hudebním obrození a Sváťa Karásek a Charlie Soukup tam zahráli. Ono šlo vlastně o dva procesy: pražskej proti Plastikům, při němž byl odsouzen jen Magor, Zajíček, Karásek a Vráťa Brabenec, a přeštickej, kde dostal Karel Havelka Kocour dva a půl roku, Miroslav Skalický Skalák osmnáct měsíců a já osm měsíců. Všechno natvrdo. Jenže procesy vyvolaly velký zahraniční ohlas, Husákovi psal třeba nositel Nobelovy ceny za literaturu Heinrich Böll, tak šli s tresty na polovičku. Jenže já už měl odkrouceno šest měsíců, takže jsem seděl dýl, než jsem dostal.

Někde jste říkal, že první cela je jako první milenka. Pamatujete si ji?

To jsem opakoval slova „kolegy“ Alexandra Solženicyna ze Sou­ostroví Gulag: „První cela je jako první láska.“ Ta moje měla číslo 98 a byla na Borech. Pamatuju si, jak jsem byl na ní se strašným idiotem, který všechno, co byl schopen říct, mi sdělil za jedno odpoledne a pak už to bylo jenom protivný. Ale nebyl jsem vyjukanej jako hoši z Prahy. V Teplicích jsme sedávali v hospodách s potetovanými kriminálníky, a tudíž jsme byli s tím prostředím poměrně dobře obeznámeni.

Poučili vás kamarádi z hospody, co se v kriminále smí a co se ­nesmí?

Jasně. Základní nepsaný a o to víc dodržovaný pravidlo je: Nešlap nikomu na jeho písek a nenech si šlapat na svůj. To platí ve všech kriminálech světa. Když nepočítám vazbu, tak jsem seděl rovnou ve dvojkách (2. nápravná skupina). Šlo o to, že když na vás někdo vytáhl kudlu, nesměl jste se „posrat“ a musel ji tasit taky. V mém případě to tak naštěstí i zůstalo. Nikdy jsem nikoho nebodl a nikdo nikdy nebodl mě. Ale musel jsem ji umět vytáhnout a tvářit se, že jsem připravený ji použít.

Ve zbytku článku se dočtete:

  • Co přivedlo Františka Stárka do komunistického kriminálu?
  • Jak se dostal k práci v BIS?
  • A jak se mu spolupracovalo s bývalými Stbáky?

 

 

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku