Rozhovor s Jiřím Strachem v kavárně na Letné začal nevšedně. Režisér se na něj totiž připravil lépe, než jsem čekal. Vytáhl na mě dva texty – první recenzi Tomáše Baldýnského, která vyšla v Reflexu po prvním díle Anděla Páně, což byl Strachův debut, a jako druhý můj dávný text o mém ambivalentním vztahu k hvězdě jeho filmu Vrásky z lásky Jiřině Bohdalové, kterou mám zaškatulkovanou coby hvězdu televarietní zábavy. „To se tak připravuješ na každý rozhovor?" ptám se trošku vykolejeně asi po pěti minutách povídání. „Jen tak na začátek, abych vás trošku posadil tam, kde máte bejt,“ směje se Jiří Strach. Začalo to hned první otázkou, o které jsem si myslel, že je velmi vstřícná a po srsti…
Co vlastně děláš, když teď netočíš?
Udělal jsem si pořádek doma v knihovně a v archívech rozhovorů a článků a narazil jsem na patnáct let starou recenzi v Reflexu na jedničku Anděla Páně. Psalo se v ní: „Film neobsahuje jedinou vtipnou scénu a jediný vtipný dialog.“ A já jsem si na tenhle vystřižený článek z Reflexu do rohu napsal „Až jednou vyrostu, tak těmhle trotlům nikdy nedám rozhovor."
Možná jsi nevyrostl, jen my už nejsme trotlové…
Spíš vyrostl. Od té doby nikdo o mé práci nic tak strašného nenapsal, a že se snažili! Mně bylo tehdy nějakých třicet let, Anděl Páně byl můj první film do kin, pohádka. Myslel jsem si, že se mi povedla. Takže ta recenze byla opravdu na sebevraždu. Ale nakonec jsem za tu zkušenost vděčný, protože jsem si zažil na vlastní kůži pořekadlo „co tě nezabije, to tě posílí“. Baldýnského popravu jsem překousnul. Díky tomu mě už nikdo z recenzentů zabít nemůže, za což jsem vděčný Reflexu. A už jsem velký a můžeme spolu tady sedět. Taky proto, že se nechci vymezovat vůči titulu a dělit svět na „s těma se mluví, s těma se nemluví“… Že to je hezký začátek vánočního rozhovoru?
Ano, velmi smířlivý začátek…
Ale uznej, že jsem to na začátek musel vytáhnout. Tahám trumfy. Pojďme raději k těm Vánocům, chtěl jsi určitě mluvit o dárcích, kam chodím nakupovat, jestli zpívám koledy u stromečku…
Jak říkal Havel, takové usebrání.
Ještě pár sklínek a usebereme se, jak jen to umíme… Ale zpátky k té jedničce Anděla: Pomohlo mi přežít i to, že oba díly Anděla hraje televize každé Vánoce, že se dostaly do srdcí lidí, že ho mají rádi. Tak si říkám, že jsem se nemýlil já, ale Reflex. Mýlí se Reflex často? Je to rozhovor, můžu se ptát i já, ne?
Mýlí se určitě často, nejsme vědecký bulletin ani zpravodajský titul… Vy režiséři recenze opravdu takto prožíváte?
Když točíš první film, ve kterém máš vlastní peníze, tak jo. Děsil jsem se, jestli na film někdo přijde a jestli mi exekutoři nezabaví třeba byt.
Ale nakonec naše recenze na návštěvnost vliv neměla, byl to komerční úspěch a dluhy jsi splatil, ne?
Ale o fous. Přišlo dvě stě tisíc lidí, to není nějaká raketa. Ale lidi se naučili mít rádi Anděla Páně díky televizi, což se projevilo na dvojce, která měla návštěvnost milión tři sta tisíc. Ale když začínáš a někdo si tě postaví před zeď, sestřelí tě kanónem a rozplácne tě na zeď Reflexu, jako popravoval oponenty Kim Čong-un…
Takovéhle recenze s vlivem na návštěvnost dnes už nevycházejí.
A teď jsem si vzpomněl, že když jsem natočil Vrásky z lásky, nenapsal jsi ty nějakou střelbu na Bohdalovou?
Jo, já nemám Bohdalku moc rád.
Takže 2:0 pro Stracha.
A nyní ještě zmíněná recenze Tomáše Baldýnského:
Kdybych tvrdil, že hlavním problémem nové české filmové pohádky Anděl Páně je scénář, asi bych si to obhájil. Režisér Jiří Strach pracuje se scenáristkou Lucií Konášovou (mimo jiné i autorkou Dobré čtvrti) již poněkolikáté - podle jejího scénáře natočil televizní Vůni vanilky a do období druhé světové války se spolu hodlají vrátit příští rok v dalším televizním filmu, Operaci Silver A. Jenže přestože se jejich televizní projekty z běžné produkce České televize vymykají, jejich filmový debut je důkazem, že ani lepší televize na film nestačí, protože rozdíl netkví v rozpočtu ani použitých technologiích, ale že jde o zcela odlišný způsob myšlení. Televize je statická, film dynamický, televize vypráví slovy, film dramatickou akcí a obrazem. Z tohoto pohledu najdete jen málo televiznějších filmů, než je právě Anděl Páně.
Příběh slabošského anděla Petronela (Ivan Trojan), jejž Bůh pošle za trest na zem, je rozvíjen únavnou sérií užvaněných dialogů. Všechno, co je možné říci, se také řekne - větami bez jiskry a žerty bez pointy. Zpětně je člověk vděčný za tu trošku katechického vtipkování v úvodních scénách z nebe, v nichž Panna Maria vyzývá Ježíška, aby si šel "hrát s Jidáškem", kde Geislerová hraje sv. Annu, Žilková sv. Veroniku a Jiří Bartoška Boha (žert!), kterému říkají "neber svoje jméno nadarmo".
Autoři tím sice zbavují film dlouhověkosti: komu bude za deset let připadat vtipné, že Gábina Osvaldová jako archanděl Gabriel učí děti zpěvu (a komu dnes?), ale alespoň nenudí. Jenže sotva se příběh snese z digitálně dvojrozměrného trikového nebe na pevnou zem, ocitneme se v té klasicky vylidněné televizní pohádce, na hraběcím hradě, kde žije celkem asi sedm lidí a dva drábové, kde jsou přítomny pouze dvě charakterové vlastnosti - chamtivost a tupá dobrota - a kde se začne odehrávat koktavý epizodický příběh, jehož některé pasáže (například celou onu zmatenou akci s nadpřirozeným proniknutím do hradního vězení a následnou teleportací do vzdáleného lesa) jsem měl problémy objasnit i pětatřicetiletému kolegovi, natožpak nějakému dítěti.
Režisér se může snažit, jak chce, ale k čemu jsou mu digitální triky či kamenné zdi slavných českých hradů, když má k dispozici postavy špatně vystříhané z papundeklu - i hlavní hrdina Petronel je blbý tak andělsky a jednorozměrně, že vzbuzuje stejné nesympatie jako šejdířský správce. Ale tím nechci režiséra zbavovat odpovědnosti, protože scénáře jsou pro odvážné pouhým odrazovým můstkem a Jiří Strach jen opatrně přešel.
Anděl Páně neobsahuje žádnou jakkoli výraznou scénu - ať už vtipný dialog, nebo silnou emoci -, nesmějeme se, nemáme o nikoho strach, a když zazvoní zvonec, nepocítíme ani úlevu. Jedinou režijní ambici jsem cítil na začátku, když se snaží vymalovat barvotiskový život andělů a svatých v nebi s podobnou rozšafností jako Jean Effel ve slavném kresleném Stvoření světa, ale přiblíží se nanejvýš stejnojmennému televiznímu muzikálu Jana Bonaventury z osmdesátých let, v němž hrál Pavel Vítek ďábla a Dalibor Gondík Adama. Přestože mi Strachova parodicky růžovomodrá nebeská estetika osobně není blízká, jsou nebeské scény tím jediným výrazným v tomto bázlivém filmu bez chuti a zápachu. Tedy ... s výjimkou hudby Miloše Boka.
Nevím, zda si režisér plně uvědomoval, že osloví-li tohoto tradicionalistu, skladatele moderní vážné hudby a autora slavné Misse Solemnis, vpustí do svého světa kompromisů hrdého umělce, jenž odmítá svou hudbou komukoliv sloužit. Jeho výrazné a plnokrevné wagnerovské kompozice sice působí zcela neústrojně, často jdou přímo proti duchu scény (pes zde například ke svému pánovi přibíhá za zvuků tak ryčné hudby, že by v běžném filmu mohla doprovodit pád hrdiny do hlubin či srážku meteoritu se Zemí), ale zároveň se snaží filmu dodat energii, dynamiku a sebevědomí. Tedy vše, co mu chybí.
Je sympatické, že Jiří Strach aspoň tady nekráčí vyšlapanou cestou, ale o to smutnější je, že zůstal na úpatí kopce a jen sledoval svého komponistu, jak vleče jeho průměrný film nahoru. Tam, kam nepatří.
