Virolog Karel Raška

Virolog Karel Raška Zdroj: Nguyen Phuong Thao

Epidemiolog Karel Raška vypracoval koncepci epidemiologické bdělosti, kterou v roce 1968 WHO přijala jako jednu ze základních metod veřejného zdravotnictví.
Měsíční legitimace Mezinárodního červeného kříže
Karikatura Karla Rašky, která vznikla v Terezíně
„Nemáme žádnou stádní imunitu, dosud jsme tento virus nepotkali, jsme takzvaně imunitně naivní“
4
Fotogalerie

Karanténa musí být důsledná, nemůžete dělat výjimky, říká český virolog Karel Raška

Epidemiolog Karel Raška (1909–1987) se v květnu 1945 postavil epidemii skvrnitého tyfu v Terezíně, v šedesátých letech pak vypracoval a prosadil plán na vymýcení neštovic. Jeho syn, virolog Karel Raška (80), se nyní stejně jako další odborníci zabývá pandemií nového koronaviru. „Jsem optimista,“ říká.

Na konci války vám bylo šest let. Pamatujete si z té doby něco?

Živě si vzpomínám na únorový nálet na Prahu. Vedlejší dům zasáhla puma, mě tlaková vlna odmrštila na zeď. Na několik dní jsem ztratil řeč. Rodiče mě poslali s naší hospodyní, paní Helenkou Adámkovou, na chatu do Stříbrné Skalice u Sázavy, kde jsme zůstali až do začátku května. Odmala jsem pochopitelně znal otcovy přátele a kolegy, kteří s ním pak byli v Terezíně – profesora Patočku, doktora Karpíška a další. Pamatuji si na pana Vejtrubu, šoféra Státního zdravotního ústavu, který s tátou 2. května 1945 jel do Terezína. Táta byl zapojený do odboje a jako epidemiolog měl mimo jiné za úkol čelit nákazám, jež se po každé válce vyskytují. Ve zdravotním ústavu se tenkrát vyšetřovaly vzorky z poloviny Čech. Na konci dubna táta zjistil, že vězni z terezínského ghetta, které nahnali na kopání protitankových příkopů, mají skvrnitý tyfus. Okamžitě začal jednat. Hrozilo nebezpečí, že se po osvobození skvrnivka rozšíří do celé země i Evropy. O České pomocné akci v Terezíně jsem s rodiči samozřejmě mluvil až později, v šesti letech má člověk docela jiné starosti. Navíc jsem v polovině května musel do nemocnice, kde mi pan doktor Kunc sešil rozseknuté čelo.

Jak se vám to přihodilo?

Hrál jsem si na vojáky. Pro mámu to tehdy byly hektické dny. Přes asistentku předsedy vlády Zdeňka Fierlingera se 11. května dostala k Rybalkovi a plynnou ruštinou mu vysvětlila, že Terezín potřebuje pomoc. Sovětský generál na základě jejich rozmluvy odvelel do Terezína pět polních nemocnic a sanitní vlak. Následující den se mnou musela máma do vinohradské nemocnice na šití a 20. května se narodil brácha.

Kde se naučila tak dobře rusky?

Její maminka, moje babička, byla Ruska. Medicínu vystudovala v Curychu, kde se seznámila se svým mužem. Dědeček pocházel z Českého ráje a byl docentem na curyšské lékařské fakultě. Zabýval se soudním lékařstvím, vysvětlil mechanismus kesonové nemoci, potápěčské obrny. Měl také doktorát z fyziky a mezi jeho blízké přátele v Curychu patřil ­Albert Einstein. Hráli spolu na housle a diskutovali. Einstein po první světové válce domluvil babičce studijní pobyt v Berlíně. Synovec asi před rokem našel dopis z roku 1928, v němž se Einstein mým praro­dičům omlouvá, že návštěvu u nich v Praze musí odložit kvůli konferenci v Paříži.

Byla pomoc velitele 3. gardové tankové armády generálplukovníka Rybalka a práce sovětských zdravotníků důvodem, proč rodiče uvěřili světlým zítřkům?

Máma patřila k okruhu levicových intelektuálů už před válkou, znala se například se Zdenkou Nedvědovou-Nejedlou, jejíž manžel, internista Miloš Nedvěd, byl zase tátův kamarád.

Miloš Nedvěd zemřel v Osvětimi v roce 1943.

Rodiče za války ztratili řadu blízkých… Tatínkova staršího bratra Františka, který patřil k vedení Obrany národa, popravili v Berlíně. Doktor Bohumír Budín z České národní rady, s nímž ještě táta konzultoval terezínskou misi, padl 5. května na Vinohradech. Hodně jejich známých skončilo v koncentráku. Když si 2. května 1945 táta vynutil přístup do Malé pevnosti, v terezínských kasematech se setkal se svým kolegou, doktorem Jiřím Syllabou. Vzpomínal, že se zvenku najednou ozvala střelba. Při odchodu míjel káru naloženou zkrvavenými těly. Poslední poprava v Terezíně si vyžádala život dvaapadesáti mladých lidí. Po jednání se zástupcem Mezinárodního červeného kříže Paulem Dunantem se táta 4. května do Terezína vrátil spolu s dalšími českými zdravotníky. Nikdo z nich nebyl proti skvrnitému tyfu očkovaný, všem šlo o život – a někteří také zemřeli. Ptal jsem se táty, jestli se nebál.

Co vám odpověděl?

Byl voják. Nad strachem zvítězila zodpovědnost.

Je pravda, že si jako gymnazista vydělával na studium hraním karet?

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!