Někdy v letech 2012–2014 jsem byl ve styku s mladým mužem, jemuž jsem pracovně říkal Chodec. Jmenovat ho nešlo, lidé zaměstnaní jako pašeráci marockého hašiše nemají rádi publicitu. Je Čech, oslovil mne v Praze a pak mi hodiny popisoval život, který žije. Život člověka žijícího ze dne na den, v neustálém riziku mnohaletého vězení, jenž podstupuje neuvěřitelně ponižující a bolestivé procedury polykání, udržení kilogramu hašiše v žaludku a střevech a jeho následné vykálení a omytí. Onen kilogram hašiše je balený v desetigramových kuličkách do potravinářské fólie. Pašerák za jednu cestu, za niž může (dle destinace) dostat pět až deset let natvrdo, měl tisíc eur.
To bylo tehdy o trochu víc než průměrný měsíční příjem. Chodec byl nevzdělaný, nestudovaný, ale hodně, opravdu hodně inteligentní. Mohl se živit mnohem důstojněji, pohodlněji. Bez rizika a za větší peníze. Ale za prvé by musel pracovat, za druhé by neměl to dobrodružství. Tedy dobrodružství – já bych o ně fakt nestál.
Chodec odešel v patnácti letech z domova a začal jezdit se soundsystémem. Kultura freetekna je – ač tuhle hudbu léta s nadšením poslouchám – bohužel dost intenzívně spojená s drogami, a to i s drogami celkem jedovatými, jako je extáze, ketamin, nebo dokonce pervitin. Cestoval se svou partou po Evropě, hráli na nejrůznějších teknofestivalech. Když byli ve Španělsku, potkali jednoho Čecha. Vyprávěl jim, jak si v Granadě vydělával pašováním hašiše. A jemu to přišlo jako výborný nápad.
Jel tedy do Tarify u Gibraltaru, přes pár kilometrů moře od marockého pohoří Ríf, kde se kromě hašiše nic jiného nevyrábí. Seznámil se v Tarifě s Albáncem, který mu nabídl dvanáct set eur za cestu s tím, že bude jezdit ze Španělska do Paříže, Londýna a Záhřebu. Napoprvé nebyl schopen celé kilo spolykat. Chce to cvik. Letěl z Madridu do Paříže, kde už čekali Albáncovi kamarádi. Na hotelu pašované drogy vykálel. „Je to otázka několika minut, dostat to ven. Představte si, že se hodně nažerete a chce se vám hodně na záchod. Vylítá to z vás hned. Jediný, co je na tom nechutný, je, že to musíte umýt. Vlažnou vodou, aby to nesmrdělo.“
Jak se polyká hašiš
Létal dvakrát či třikrát do měsíce. Vozil kufřík a notebook, vypadal jako mladý byznysmen. Jednou ho ale přesto španělský celník šťouchal prstem do břicha, aby se ujistil, že tam nic nemá. Musel se svléknout, dělal dřepy, ale na rentgen ho neposlal a pustil ho. Jednou letěl s chlapíkem z Ostravy, který ještě tři dny před polykáním pil alkohol – a to se nesmí. Ostravák z toho měl útroby rozbouřené jak moře a najednou potřeboval na velkou. Zcela nezadržitelně. Odešel v Paříži na letišti na záchod a vrátil se za půl hodiny, celý opocený. Hašiš zůstal v míse. Vylovil jej, přepral a znovu snědl.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
