I v lednu šestadvacet stupňů, slunečno, tyrkysové moře plné života a korálů, nízká kriminalita i životní náklady. A teď pootočte hlavu a nadechněte se: větrno, prach, nepořádek, hluk, kýč i davy Rusů. Vítejte v Hurghadě.
„Seženu tu někde kafe?“
„V mém srdci, krásko,“ odpoví prodavač suvenýrů a přitiskne si obě dlaně na srdce, zhoupne se v kolenou a oslní úsměvem. Nevím, co říct, aspoň se pousměju. Narovná se a rozhodí paže ve svetru do stran: „Tamhle na konci doleva. Ale budu tě čekat, vrať se.“
Nevrátím, jdu jinudy. Chci se vyhnout povinnému tanečku plnému komplimentů. Zdejší všudypřítomná hlasitá mužská vyznání obdivu jsou jako cukrový sirup – když je ho příliš, začne vás pálit hrdlo a máte co dělat, aby se vám neudělalo špatně.
„Princezno Diano! No ty, ano. Milujeme tě!“ křičí pro změnu dva mladí muži, když mě míjejí na ulici poblíž hurghadské Mariny, hlavní výstavní ulice v přístavu v centru města.
Díky slunečním brýlím můžu dělat, že nejde o mě, i když jiná blondýna s krátkými vlasy v okolí není.
„Diano, miluju tě!“ vykřikne jeden z nich znovu a pošle mi vzduchem polibek.
Rezignovaně přikývnu, jakože kompliment přijímám. Rozzáří se. A spolu s ním ostatní muži na ulici. Někteří na mě zamávají.
Padá brzký lednový soumrak a slaný vítr mi omotává šaty kolem kotníků, lem je obalený prachem; koneckonců prach plný odpadků tvoří v Hurghadě základ silnic a chodníků. Z reproduktorů minaretu mešity se do vzduchu vylévá hypnotický polozpěv muezzina, který svolává věřící k modlitbě. Nikdo ale nezpomalí, nezastaví, nevydá se za jeho hlasem.
NEKONEČNÝ POTENCIÁL
Hurghada byla ještě před šedesáti lety rybářskou vesnicí, já jsem ji poprvé navštívila před víc než sedmnácti lety. Tehdy už to bylo vyhlášené největší egyptské letovisko u Rudého moře – dnes je samozřejmě mnohem větší a honosnější.
Zůstalo také synonymem relativně dostupné luxusní dovolené; i pětihvězdičkové hotely tady vždy stály méně než srovnatelná zařízení v Itálii, ve Španělsku, o dalekých destinacích typu Seychely nemluvě. Navíc byť mimo Evropu, je Hurghada v příjemném doletu zhruba čtyř hodin z Prahy a Češi to velmi hojně využívají.
Tenkrát, před lety, nás autobus spolu s ostatními zavezl do resortu mimo původní město a většina turistů se pohybovala celou dobu jen na jeho půdorysu. My jsme se ale vydali místní dopravou do centra, a obzvlášť pro našeho tátu to nebyl milý zážitek – na jeho dvě blond dcery všichni pokřikovali. Nikdo si na nás ale kromě toho nic nedovolil.
Tehdy nám kromě čistého moře plného pohádkově barevných a rozmanitých rybek utkvěl v paměti ještě neustálý vítr, písek a všudypřítomné odpadky.
Na tom se – aspoň na první pohled – mnoho nezměnilo. Po výjezdu z vojáky hlídaného letištního areálu ani dnes nevíte, jestli vjíždíte do města, které se opuštěné rozpadá, nebo zda projíždíte staveništěm. Místní se dušují, že to druhé je správně, ale podle mě není mimo ani ta první varianta.
Každopádně Hurghada rok od roku bobtná a víc se leskne, poskytuje téměř všechny myslitelné služby a je zcela podřízena přáním a touhám turistů převážně z Evropy.
Luxusní stavby sousedí s polorozbořenými staveništi. Vznikly (a stále se stavějí další) celé nové promenády a bulváry podél moře, v nichž se může z fleku začít natáčet výpravný velkofilm. Kolem jejich hladkých a výjimečně uklizených (v porovnání s okolím vskutku šokující rozdíl) dlouhých silnic vyrostly moderní, stylové a barvotiskově dokonalé velkolepé stavby propojené altánky, balustrádami a parčíky lemované nekonečnou řadou obchodů a restaurací. Jako by pohádky tisíce a jedné noci přechroustal schopný marketér a rozhodl se je maximálně zpeněžit.
Co místní developeři dokázali, je svým způsobem obdivuhodné a tempo zjevně nezpomaluje. Možnosti tu jsou. A zdají se být nekonečné.
RUSGHADA
Některé z honosných staveb podél nejvýstavnějších pobřežních bulvárů jsou hotely, jiné rezidenční domy. A právě v nich jsou k mání byty, jež si obzvlášť v posledních měsících může i díky kursu koruny vůči tamní měně či americkému dolaru dovolit také Čech z takzvané střední třídy.
To, že právě finanční dostupnost je hlavním důvodem, proč v posledních letech stoupá počet našinců kupujících nemovitosti právě tady, mi potvrdili všichni zástupci realitních společností – českých i egyptských –, s nimiž jsem hovořila. A obliba zdejší destinace a unikátních investičních příležitostí zřejmě nebude v nejbližších měsících klesat.
Pavla Bártová z Remaxu dokonce natočila o koupi nemovitosti v Egyptě video a zveřejnila ho na internetu, aby pořád nemusela odpovídat na totéž.
„Egypt láká především nízkými cenami nemovitostí a nízkými životními náklady,“ začíná. Vzápětí dodává, že velkým plus je také nesmírně pohodový životní styl, rozdílný od našeho.
Přehledně shrnula vše, co jsem se postupně dozvěděla od víc než devatenácti Čechů a Češek, s nimiž jsem tady, v Hurghadě, o tom, proč se rozhodli trávit zde část roku, a dokonce si tu pořídit nemovitost, hovořila.
Vedle výčtu plusů (léto celý rok, krásné moře, levný a poklidný život, čerstvé ovoce a zelenina – momentálně je třeba sezóna jahod), které si člověk uvědomí celkem rychle po příletu, je ale třeba zmínit další věc, na niž narazíte nepříjemně rychle – kromě nás sem ve výrazně vyšším počtu a zjevně už podstatně déle míří Rusové. I oni nakupují nemovitosti ve velkém. A protože Rusů je v Hurghadě zdaleka nejvíc ze všech, mnozí z pouličních obchodníků vládnou už léta kromě angličtiny hlavně ruštinou.
Češi, kteří zde již nějakou dobu žijí, mi sice tvrdili, že dřív tu Rusů bývalo ještě mnohem víc, a proto se tomu tady říkalo Rusghada, ovšem to si lze stěží představit.
Dnes je to pochopitelné – Egypt patří k několika málo zemím, jež kvůli válce na Ukrajině Rusům nezakázaly vstup. A tak ho vzali útokem.
MOŘE MÍSTO GARÁŽE
„Za tyhle peníze bychom si teď v Česku nekoupili ani chatu. Možná tak garáž ve městě. Ptáte se, proč zrovna tady? Rozhlédla jste se kolem? Copak to nevidíte? Jaké bylo počasí včera v Praze, když jste sem odlétala? A dokonce tu seženete i vepřové, no co nám chybí?“ rozhodí opálenýma rukama paní Lenka.
Její muž Karel přikývne. Ve sklech slunečních brýlí se mu odráží špička palmy mocně se ohýbající v každodenním teplém větru. Napiju se kávy, mezi zuby ucítím jemný prach nebo možná písek, nejspíš obojí. Sedíme zhruba dvě stě metrů od pláže na kolonádě v kavárně mimo centrum Hurghady. Kolem nás jsou otevřené krámky s kdečím, často s padělky slovutných módních značek – nikdo se to ani nesnaží maskovat, názvy jako Louis Vuitton zdobí vývěsní štíty snad co tři sta metrů.
Důchodci Lenka s Karlem bydlí, co by kamenem dohodil, ve zbrusu novém bytě v novém bytovém resortu. Abyste si to představili správně – mramorem obložená moderní verze několika činžáků spojených v jeden komplex, uprostřed na nádvoří, z něhož je výhled přes kolonádu a silnici na moře, je zatím nenapuštěný bazén. Oni se ze svého balkónu ve čtvrtém patře na moře dívají taky. I z jedné ze dvou ložnic malého, ale prakticky členěného bytu vede okno k moři. V novostavbě jsou zatím jediní Češi, ale v nedalekém jiném komplexu už našli spřátelené Pražáky a s nimi se pravidelně zvou na večeře – vaří česká jídla (na lince jsem si nemohla nevšimnout české hořčice).
KOUZELNÉ MOŘE
„Já jsem do Egypta nikdy nechtěla. Ale před lety jsem vyhrála soutěž na rádiu a cenou byla právě dovolená tady. No a Egyptu jsme zcela propadli. Čemu konkrétně? Moři. Manžel mě naučil šnorchlovat. Jezdili jsme sem snad každý rok,“ směje se pro změnu paní Pavla z jižní Moravy.
I ona a její manžel jsou už v důchodu a patří mezi čerstvé majitele bytu, tentokrát v resortu Princess – odhadem půl kilometru vzdušnou čarou od Lenky s Karlem.
Pavlin muž Richard popíjí pivo a přikyvuje. Tady, v kavárně kousek od jejich bytového komplexu, je znají, jsou nejen srdeční a milí, ale navíc zatím jedni z mála nových „místních“ - když mě později vedou na prohlídku bytu, procházíme ještě místy nedokončenou stavbou, většina bytů je dosud prázdná.
„Ale my už svoje sousedy z Česka máme,“ naklání se paní Pavla z balkónu a ukazuje hned na ten sousední.
Pod námi na plácku mezi domovními jednotkami se opět modrá impozantní, byť zatím prázdný bazén. Zaostřím přes silnici, za pláží s palmami se na moři pohupují lodě – ano, právě to je jejich pláž, patří k tomuhle komplexu a oni tam denně chodí.
„Každé ráno pořádáme právě na balkóně se sousedkou takové naše porady,“ říká paní Pavla.
Doma na Břeclavsku mají dům se zahradou, tam plánují trávit letní část roku a byt v Hurghadě pronajímat.
„Zimu si odbudeme tady. Vždyť to vidíte sama, to počasí. A to moře!“ říká pan Richard. Oba jsou v krátkých kalhotách, sandálech a tričkách, opálení, spokojení.
VE VLASTNÍ BUBLINĚ
„Začalo nám vrtat hlavou, jak to udělat, abychom tu mohli být delší dobu,” pokračuje paní Pavla.
Vzpomínají, že když přišel covid a oni nikam nemohli, po Egyptu, a hlavně šnorchlování se jim stýskalo.
„Během covidu jsem začala přes internet pátrat a našla právě i komplex Princess, ještě se stavěl, a proto byla cena nižší. Koupili jsme to. Ano, na dálku, aniž bychom ho viděli,“ krčí pobaveně rameny paní Pavla, protože přesně ví, jak zareaguju.
Ale předběhne mě její muž: „Všichni se plácali do čela, že jsme ty peníze hodili do kanálu, teda ona že je vyhodila, to byl její nápad. I naše děti kroutily hlavou.“
„Ale vyšlo to. Teď jsou za to všichni vděční, a my jsme dokonce koupili byt v dalším rozestavěném komplexu nedaleko. Je to finančně opravdu výhodné a my už víme, co a jak. Ale nebudu zastírat, člověk se musí obrnit trpělivostí a být ochoten akceptovat dost jiný přístup a mentalitu, hlavně místních dělníků, kteří víc slibují, než dělají,“ říká paní Pavla.
„Ty jim odpustíš všecko, ale mě tady hodně věcí štve. I ten s prominutím bordel všude.“
„Vždyť tady je to čisté, na rozdíl od města. A tam jsme už dlouho nebyli… Nemáme důvod tam chodit. Víte, že tady koupíte i vepřové? A tuhle za rohem je supermarket, na kolonádě všemožné obchody. To víte, že nás ze začátku tahali všichni, abychom u nich něco koupili, ale už nás znají, vědí, že jsme místní, a máme klid.“
„Je pravda, že byt nám vyhovuje, máme v něm vše, co potřebujeme. Většinu dne trávíme na pláži a ve vodě. Žijeme si v takové naší bublině, je jasné, že hodně z toho kolem už nevidíme. Nebo spíš nechceme vidět… Teda ona nechce, ale já to vidím pořád.“
„Že sis doteď nestěžoval.“
„Protože by to bylo marný.“
Pavla a Richard pokračují ještě chvíli ve špičkování, pak sejdeme dolů, abychom se vydali k moři.
„Tohle je taky něco, co nechápu, ale je to typické,“ ukáže Richard na záhon plný nedávno vysázených květin, které jsou částečně zasypané cementem a umírají závlaze navzdory, protože kolem nich je místo dlažby ještě z obou stran příkop a dělníci se na ně při práci zjevně neohlížejí.
„Dělají věci od konce a vůbec u práce nepřemýšlejí. Nedávno jsme to viděli: řekli jim: Napusťte bazén. Samozřejmě byl plný prachu a suti, ale nikdo jim neřekl, že to mají nejdřív vymést a vyčistit. Tak ho napustili i s tím nepořádkem. Pak ho museli vypustit, vyčistit, nechat vyschnout a znovu napustit.“
MÁME NA TO
Nedojdeme ani na ulici před komplex, když se u dosud nenapuštěného bazénu srazíme se skupinkou dalších Čechů (jeden z partnerů je Angličan, ať jsem přesná) a všichni mi znovu začnou vysvětlovat, proč si právě tady koupili apartmán. Opět jde hlavně (spolu s úžasným počasím a mořem) o finanční dostupnost.
„Máme mít za minimálně dvojnásobek chatu někde u nás? Tohle je přece nesrovnatelné. Apartmán u Rudého moře. A jsme tu za kratší dobu, než když jedete z Ostravy do Plzně. Zkrátka máme na to. Na podobný apartmán ve Španělsku ne,“ vysvětlují.
A co špína a odpadky, chudoba, slovní obtěžování na ulici?
„My do centra vlastně nechodíme, takže… A jinak, no, už to vlastně ani nevidíme. Každopádně v téhle části, kde jsme my, nepořádek moc není,“ odpovídají.
Paní Pavla dodá: „Rok od roku se to tady zlepšuje. Bývalo to tu mnohem horší. Letos už začali jezdit i popeláři.“
Ostatní přikyvují.
Vydávám se podél pobřeží několik kilometrů zpět do centra. Tady, v nových čtvrtích, jsou dokonce přechody pro chodce, věc v centru, kde já bydlím, nevídaná – tam každý den několikrát kličkuji mezi dvěma až třemi v podstatě souvislými proudy troubících aut, abych se dostala na protější stranu ulice; žádný přechod, semafor, přednost pro chodce…
Pokud už někde v centru jsou popelnice, tak přetékající, jinak se odpadky všeho druhu nacházejí v každé prohlubni, díře, za plotem, na chodníku… Není výjimkou, že během procházky městem těsně za vámi přistane igelitka plná odpadků, kterou právě „uklidil“ místní občan zdejším typickým způsobem – vyhodil ji z okna.
À propos: ekologické smýšlení zanechejte spolu se zimním oblečením doma. O recyklaci nejen plastů tady nikdo nic neslyšel a do jednorázových obalů se balí všecko, bez ptaní a zcela zbytečně.
Na druhou stranu mám srovnání se svým druhým řeckým domovem a tam je to dnes někde na půli cesty mezi Egyptem a Českem, takže je na místě dát místním šanci.
Protože jsou to nesmírně milí, vstřícní, ochotní, přátelští a úslužní lidé. A ne všechno dělají pro peníze. Zkrátka jsou přirozeně komunikativnější a otevřenější, byť většinu z nich tvoří muslimové a to, co berou jako normální u cizinek, by stěží prošlo jejich ženám, jichž v ulicích Hurghady potkáte pomálu a jsou samozřejmě velmi často zahalené. Kadeřníci, prodavači, uklízeči, kuchaři, řidiči… samí muži.
ZÁJEM ROSTE
Stojím v písku, modrá moře přechází v modrou na obloze – za osm dní jsem nezahlédla mráček. Je brzké ráno, jsem pod palmami na pláži sama a užívám si vzácné chvíle před tím, než začnou od břehů odrážet lodě s turisty lačnými potápění nebo než se sem nahrnou primárně Rusové a začnou si osuškami obsazovat lehátka co nejblíže moři. Někdy je tu se mnou volavka šedá, stojíme dlouhé minuty nehnutě po kotníky v moři vedle sebe.
„S prodejem v Hurghadě jsme začali loni v lednu, to bylo jen několik zájemců za měsíc. Pak se od září poptávka zvýšila na přibližně tři týdně. A od prosince došlo k dalšímu zvýšení, to již máme průměrně jednoho zájemce každý den. Ne každý pochopitelně nemovitost koupí, hodně lidí si jen zjišťuje informace a nakonec se z nějakého důvodu rozhodnou, že nekoupí, nebo chtějí počkat, až se v nabídce objeví resort, který více vyhovuje jejich požadavkům. Pro letošní rok počítáme i nadále se zvýšeným zájmem. Ceny nemovitostí v Egyptě se stále pohybují v přijatelné cenové relaci, letenky nijak výrazně nezdražily, zatímco cenové náklady v Česku stále rostou,” sdělil Reflexu Jaroslav Široký z firmy Reality Hurghada.
Dodal, že většina klientů si pořizuje apartmán, aby jej během chladných měsíců využila pro sebe a přes letní sezónu pronajala.
PROFI BYZNYS
Jeho slova potvrzuje i Ahmed Mohameden, ředitel firmy Hurghadians Property, jež sídlí přímo v Hurghadě a která spolupracuje s několika českými realitkami, včetně té Jaroslava Širokého.
„Za poslední dva roky jsem měl zhruba sto třicet českých klientů. Zájem Čechů se opravdu zvýšil. Zvlášť loni, kdy začal být kurs vaší měny ještě výhodnější. Jací jsou Čeští klienti? Dobří. Ale upřímně, ty nejluxusnější nemovitosti jim většinou nenabízím, jsou na ně už drahé. Pochopil jsem, že mezi Čechy, co si u nás pořizují apartmány, převládá střední vrstva,“ říká mi Mohameden ve své kanceláři mimo centrum města, zato v centru nových resortů a současně bujících stavebních prací.
Zatímco si spolu s Ahmedem povídáme, v sousední zasedačce Mirek s Petrou vstřebávají, že právě úspěšně koupili svou první nemovitost na břehu Rudého moře – respektive kupcem je Mirek, jeho přítelkyně Petra ale reálně zvažuje, že by „nakoupila“ také.
„Jsme nadšení. Nejen tím apartmánem a úžasným mořem, ale i profesionálním přístupem. Takové jednání jsem ještě nezažil. Opravdu servis na top úrovni,“ říká Mirek, který miluje potápění a už dlouho objížděl v obytném autě jih Evropy a hledal, kde by se u moře aspoň na část roku usadil.
Na myšlenku Egypta a Hurghady ho přivedla Petra a pak už to šlo ráz na ráz. I díky servisu téhle realitky to od rozhodnutí do dneška trvalo prý zhruba dva týdny. Několikrát opakuje, jak příjemně překvapený je vysokou úrovní služeb téhle egyptské realitky. Bavíme se česky, Ahmed nám nerozumí, Mirek proto nemá důvod lhát.
POCTIVÝ FEJK
Nemá cenu ptát se Mirka s Petrou na negativa téhle destinace. Jako ostatní si jich prý jsou vědomi, ale klady pro ně zásadně převažují. Jejich nadšení je nefalšované a svým způsobem nakažlivé.
Ahmed Mohameden přesto vidí, že já jejich obdiv k této destinaci tak úplně nesdílím, a proto mě nakládá do auta a objíždí se mnou do pozdního večera ty nejkrásnější lokace a resorty. A jsou opravdu téměř dokonalé: perfektně zastřižené šťavnaté trávníky (užitkové vody je v Egyptě dostatek a je velmi levná, neboť odsolují moře), precizní mozaiky chodníků, bazénky, uhrabané čisté soukromé pláže, bělostná lehátka, golfové hřiště, luxusní obchody, vyleštěný mramor…
„Perfektní, co?“ usmívá se Ahmed.
„Možná až moc,“ odpovídám po vysilující exkurzi a desítkách naježděných a nachozených kilometrů.
„Až moc?“
„Je to zkrátka kýč,“ já na to.
Není si prý jistý, zda mě chápe. Nezlobí se, spíš ho zajímá, co se mi na tomhle perfektním zboží, jež prodává, nezdá.
„Je to zkrátka jen jako, falešné, fejk,“ řeknu nakonec, i když tuším, že to možná bude neslušné a on se urazí.
„No jasně, že je to fejk. Pro cizince. Skutečný Egypt vypadá jinak,“ usměje se.
A pak se zeptá: „Ale je to špatně, že je to fejk? Ti lidé to vědí, kupují si přesně to, co chtějí. A dostávají to.“
A já nemůžu než souhlasit.
NA TO SI ZVYKNEŠ
Říkám to druhý den večer skupině Čechů, respektive Češek a jednomu Čechovi, abych byla přesná, v Praha Cafe v centru Hurghady.
„Samozřejmě že skutečný Egypt je jiný, tohle je město postavené pro turisty,“ přitakávají. Přesto si tady i oni koupili nebo dlouhodobě pronajali byty.
Některé z Češek se sem dokonce už před lety přivdaly – jako právě paní Marcela, majitelka tohoto kousku Česka na rudomořském pobřeží. Nemusí nosit přikryté vlasy, natož aby byla zavřená doma. Její muž se prý ani na okamžik nepokusil ji k něčemu takovému nutit – koneckonců je jasné, že by u energické, emancipované a podnikavé ženy stejně neuspěl.
Povídáme si nad talíři se smažáky a řízečky, co nám Marcela nechala připravit; mluví jeden přes druhého, ochotně, každý z nich má svůj vlastní příběh, jak a proč se tady ocitl a místo si ho získalo. Nakonec se všichni shodnou na tom, že se tu báječně žije, nejen levně, ale i pohodověji. Mnohé zdravotní potíže díky moři a slunci, jinému, aktivnějšímu životnímu stylu zmizely. I Marcelina dcera, momentálně studentka univerzity, se cítí mnohem hůř v Česku a Praze. Hurghada je její domov, říká – lidé se tu nemračí, pořád někam nespěchají, nejsou na sebe protivní, ale pomáhají si.
A nevadí někdy nepořádek a prach a chudoba a hluk a špína? ptám se jako kolovrátek.
„Na to si zvykneš,“ mávnou unisono všichni opálenou rukou a dál líčí, jak se na mnohé z nich doma v Česku s nedůvěrou dívali a někdy pořád ještě dívají sousedi a známí.
„Ptají se úplně jako vy: proboha, proč Egypt a Hurghada? Ale vy tady teď jste, musíte to vidět a cítit. Zapomeňte na ten nepořádek. Neříkejte, že byste tady nechtěla být o několik týdnů nebo měsíců déle. Aspoň dokud u nás taky nezačne pořádně svítit sluníčko?“
