Vyjít bez roušky by bylo horší než nemít kalhoty. Na ulicích Soulu probíhá nepřetržitá dezinfekce.

Vyjít bez roušky by bylo horší než nemít kalhoty. Na ulicích Soulu probíhá nepřetržitá dezinfekce. Zdroj: Markéta Balková

Město, které neusíná… či donedávna neusínalo…
Posedlost hygienou a plastovými obaly se jenom prohloubila…
… provází ji všudypřítomné testování
3
Fotogalerie

Korejský zázrak: Reportáž ze země, která „TO“ zvládla

Kamarádka navrhne sraz v malém baru o půl deváté. Dřív nestíhá, a tak počítám s tím, že do sebe rychle hodíme jednu skleničku před úředně nařízenou zavíračkou v devět. Když pak dorazí o několik minut později, já už nedočkavě přešlapuju na smluveném místě v obavě, že si ani nestihneme objednat.

„Oppa – brácho, dvě dvojky červeného,“ obrátí se kamarádka familiárně na majitele baru, zatímco si sundává jednorázovou hygienickou roušku a shazuje ze sebe dlouhou černou bundu připomínající péřovou deku. Prožívám třetí zimu v Koreji, a tak jsem už zvyklá na tyhle neforemné, vše zakrývající kabáty, do kterých se v mrazivém období halí většina Korejců.

V následujících minutách se do dosud prázdné místnosti dostaví dva další hosté a z tašek začnou vytahovat vlastní pochutiny k pivu či vínu – chipsy ze sladkých brambor, sušenou rybu s pálivou omáčkou a čerstvé mango zkřížené s jablkem – ,jež posléze nabídnou i nám. Devátá hodina se rychle blíží a barman se zeptá, jestli nám nebude vadit, když ztlumí osvětlení a ztiší hudbu. Zároveň obrátí ceduli na dveřích s anglickým nápisem „Closed“ – kvótu maximálně čtyř lidí ve skupině jsme evidentně naplnili. Najednou sedíme v přítmí, tichu automaticky přizpůsobíme i naše hlasy a já si rázem připadám jako v nějakém speakeasy baru za americké prohibice. Když zhruba za dvě hodiny jako první odcházím, barman mě požádá, abych si fakt, že ilegálně obsluhuje hosty po zavíračce, nechala pro sebe. V tu chvíli si uvědomuju, jak unikátní to byl večer ve srovnání s tím, co zažívám v Soulu denně.

Fantasticky nízká čísla

Do těchto dnů vystoupal celkový počet potvrzených nakažených v dvaapadesátimiliónové Jižní Koreji na bezmála 83 tisíc. Čísla se mohou zdát ve srovnání s tristní situací v České republice směšná. Korejcům se ale dosud vždy vyplatilo brát nákazu vážně, mimo jiné na základě zkušenosti s epidemií MERS před několika lety, a svou zodpovědností a důsledností se jim podařilo ji udržet víceméně na uzdě, a to bez zásadního poškození ekonomiky.

Připomeňme si, že Jižní Korea byla vloni v zimě hned druhou zemí na světě, kde nákaza vypukla. V průběhu března 2020 evidovala zhruba 6600 případů, což bylo hned po Číně nejvíc na světě. V té době se nacházelo v České republice méně než 50 potvrzených nakažených.

O několik měsíců později, v létě, když byli Češi „best in covid“, stála již Korea o dost vepředu. Měla za sebou úspěšně zvládnuté dvě vlny epidemie a poměrně zajetý systém 3T neboli efektivní testování, trasování a transparence informací. Korejská vláda spolu s respektovaným Národním úřadem pro kontrolu a prevenci nemocí (KDCA) připravily agresívní informační kampaň, včetně webových stránek a telefonní aplikace. Obyvatelé byli denně zásobováni tiskovými konferencemi a mnohokrát denně aktualizovanými textovými zprávami informujícími o pohybu potvrzených nakažených. Dezinfekční gely byly umístěny ve všech veřejných prostorách, včetně vstupů do parků.

Hlavní šiřitelé nákazy tak byli poměrně snadno a rychle odhaleni a izolováni. Nutno dodat, že se v té době dařilo virus udržet víceméně v těch komunitách, kde se začal šířit, ať už šlo o příslušníky protestantských církví, kteří se nakazili při mších, nebo pravicovou opozici, jež v srpnu zorganizovala pololegální protivládní demonstrace.

Na přelomu podzimu a zimy virus v mnoha zemích opět prokázal svou schopnost přežít i v těch nejpřísnějších podmínkách, Koreu nevyjímaje. Tentokrát se ovšem začal šířit na mnoha místech, včetně nemocnic a škol. Ke konci roku situace kulminovala s více než 1300 potvrzenými případy za den, nejvíce za celou dobu trvání nákazy v Koreji. Počet úmrtí, až donedávna minimální, dodnes překonal 1500 osob; minimálně padesát z nich zemřelo jen v prosinci během čekání na přijetí do nemocnice.

Hlavními ohnisky nákazy se staly domy pro seniory a vězeňská zařízení, jež zůstaly odděleny od zbytku populace. Zoufalou situaci v domovech důchodců označil zaměstnanec jednoho z nich za „karanténu až do smrti“, kde zdraví i nakažení klienti spolu se zaměstnanci kohabitovali po dlouhou dobu bez možnosti navzájem se od sebe izolovat.

Nyní je však situace opět relativně stabilizovaná a denní přírůstky nepřesahují několik set osob. Také díky tomu, že úřady již potřetí od začátku nákazy zpřísnily preventivní opatření. Rušný život v tomhle megaměstě, které nikdy nespí, se tak změnil k nepoznání. Vyhlášené noční kluby, karaoke bary a školy taekwondo zejí prázdnotou. Vymazlené soulské kavárny, v nichž Korejci s oblibou hodiny vysedávají a pózují pro Instagram, prodávaly kávu až donedávna jen do kelímku s sebou. Veškerá výuka, a to už v předškolním věku, probíhá po celé měsíce on-line; až od konce ledna začaly školy pouštět děti postupně dovnitř na jeden až dva dny v týdnu. Kolem Vánoc byly na několik týdnů poprvé uzavřeny dokonce i slavné soukromé vzdělávací akademie, tzv. hagwony, a dosud nedotknutelné kostely vysílaly mše přes internet.

Po celém Soulu bylo narychlo vybudováno 150 dodatečných testovacích stanic, kde se může kdokoli nechat anonymně a zdarma otestovat.

Ani tentokrát však vláda nezavedla úplný lockdown, a zachovala tak aspoň minimální dojem normálního života. Dovoleno je téměř vše, naopak zakázáno je sdružovat se ve skupinách pěti a více osob. A lidé pravidla dodržují.

Jihokorejský New Normal

Korejci se bez řečí podvolili novým pravidlům, jež by byla v Evropské unii, žijící ochranou osobních údajů, těžko představitelná. Místní společnost funguje dosud na tradičním, hierarchickém základě, takže hodnoty jako respekt vůči autoritě stejně jako úcta ke starším a podřízení zájmu většiny jsou považovány za samozřejmost. A to přesto, že Korejci jsou velmi citliví na svá práva a osobní svobody, mimo jiné na základě bohatých historických zkušeností s diktátorskými režimy.

Když už se odvážíte vyrazit do společnosti, čeká na vás v restauraci, muzeu nebo u lékaře formulář, kde bez pípnutí vyplníte jméno, adresu, telefonní číslo a momentální tělesnou teplotu. Nošení roušek tu zevšednělo natolik, že vyjít dnes z domu bez zakrytého obličeje rovná se zapomenout na kalhoty.

Milióny sledovacích kamer ve veřejných prostorách jsou už delší dobu součástí běžného života Korejců, nad níž se nikdo nepozastavuje a díky které patří Soul a další korejská města k těm nejbezpečnějším na světě. Nyní, v době koronavirové, se pak málokdo odváží porušit přísnou karanténu a odskočit si ven třeba jen s odpadem.

 

Ve zbytku článku se dočtete:

  • Jak pomáhají ve zvládání epidemie doručovací služby
  • V čem spočívají nevýhody korejského přístupu k řešení pandemie

 

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!