Tamhle v tom bytě jsme vařili pervitin. Tady v té ulici se nejlíp somruje. A tenhle park je na prostituci. Turistické prohlídky „feťácké Prahy“ vedené bezdomovci a bývalými drogově závislými jsou v metropoli čím dál oblíbenější, a to hlavně mezi dospívajícími. Zatímco někteří dospělí prohlídky kritizují za to, že glorifikují život na ulici a kriminalitu, rodiče dospívajících si je vesměs pochvalují. Tvrdí, že není lepší způsob, jak se dá s dětmi mluvit o drogách, než jim ukázat život feťáka v praxi.
Sraz je v podvečer na náměstí Republiky. Před Kotvou, někdejším rájem veksláků, na nás už čeká průvodkyně Zuzka se svým psem a bude nás provázet po Praze takové, jakou ji poznala ona od té doby, co za začátku devadesátek poprvé zkusila pervitin. Z drogové závislosti se pak nemohla vymotat osmnáct let.
„Tady na Revoluční bývala pizzerie, kde prodávali pervitin. Teda kromě pizzy,“ říká Zuzka skupince asi dvaceti účastníků prohlídky, z nichž většina je mládež z Prahy a její rodiče. „V 90. letech to všechno bylo lehce dostupné. Pervitin, heroin byl in,“ říká a popisuje, jak díky drogám strávila týdny bez potřeby spát.
„Doporučuju na předvánoční úklidy,“ žertuje.
Pár dospělých ve skupině se nervózně zasměje. Je na nich vidět, jak jsou trochu nesví z toho, že se o drogách mluví s takovou lehkostí. Neustále sledují, jak reagují jejich děti.
„Když si to dáte, vylučuje se strašně velké množství dopaminu. Jako při sexu. Takže vám je krásně,“ pokračuje Zuzka. „To pak ale odejde. A vy ten pocit chcete zpátky. Chcete ho zažít znovu a znovu.“
Marie přišla na prohlídku se svými třemi dětmi ve věku čtrnáct, patnáct a sedmnáct let a po očku pozoruje, jak každé z nich reaguje na surovost Zuzčina vyprávění. Dostává strach, že v dobré vůli možná přivedla děti k něčemu, co by se jim vlastně mohlo docela líbit. „Nespíš čtrnáct dní, máš spoustu energie, hodně času,“ shrnuje svoje okamžité pocity. „to by jim mohlo přijít výborné třeba na učení nebo na pařby.“
A to je nakonec přesně emoce, se kterou se organizace Pragulic, která prohlídky už osm let pořádá, snaží pracovat. Zvlášť při prohlídkách směřovaných k mladým lidem a školním exkurzím.
„Pro děti a mladé lidi je tohle nejlepší cesta, jak se učit o různých společenských problémech, závislostech, dluzích, chudobě, psychických problémech a poznávat je prostřednictvím konkrétních příběhů skutečných lidí,“ říká zakladatelka organizace Pragulic Tereza Jurečková. „To je stokrát lepší než sedět ve třídě a číst příručku.“
Průvodci Pragulicu, kterých je momentálně pět, informace pro účastníky z řad dětí a dospívajících nijak nefiltrují. Pointou je vyvolat v mladých silný pocit a nechat je, aby se rozhodli sami, co si o tom všem myslí. S šokující upřímností jim ukážou všechna pozlátka, kvůli kterým sami spadli do drog. Svou otevřeností si u mladých, jimž často dospělí vyprávějí jen odstrašující příběhy o drogách, získají důvěru a sympatie. Až teprve v momentě, kdy je chytnou emočně, ukážou i zbytek příběhu.
Vymodlené dítě
Zuzka říká, že jí je „nějak přes čtyřicet“, ale věk byste odhadovali jen těžko. Má zmodralé, nateklé ruce a v obličeji vyrytou drsnost života na ulici. Mohlo by jí být stejně třicet jako šedesát. Pervitin zkusila jako experiment v patnácti letech, hlavně prý jako vzdor mámě, která ji v pubertě držela hodně zkrátka. Měla ji po čtyřicítce, a proto prý se o ni úzkostlivě bála a nikam ji nechtěla pouštět. „Byla jsem vymodlené dítě,“ říká Zuzka. „Měla jsem z ní strach.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
