Máme dost lůžek? Je dost plicních ventilátorů? A hlavně: bude dost personálu, který by je obsluhoval? Na to, čím momentálně procházejí lékaři a sestry intenzivní péče, budeme postupně přinášet odpovědi v této časosběrné reportáži z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se připravují na možný příliv pacientů s těmi nejzávažnějšími komplikacemi způsobenými koronavirem covid-19. Všechny díly Deníku z intenzivky si můžete přečíst zde.
Den 14 (6. března) – Nikdo neví, proč to jde tak pomalu
Před dvěma týdny zdravotníci vesměs počítali s tím, že touhle dobou už budou všechny intenzivky plné pacientů s komplikacemi způsobenými koronavirem. Zdravotní sestry jsou už třetí týden v pohotovosti a čekají, který den to „bouchne“. Zatím je ten nárůst stále lineární, takže se pro ně – kromě ochranného oblečení, nic tak dramatického nezměnilo.
„Tohle čekání na to, co přijde, je nejvíc vyčerpávající,“ říká fyzioterapeutka kliniky Tereza Balíková. „Nikdo neví, co bude. Zastaví se to nebo ne?“
Dnes, v den, co se populace začíná na pokyn krizového štábu postupně „promořovat“, leží na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a VFN v Praze stále „jen“ pět pacientů s koronavirem. Většina z nich se pomalu zotavuje a postupně probouzí z umělého spánku. Pět lůžek je pořád volných a připravených na příval dalších.
Ostatní nemocnice hlásí podobný stav. Zatím k přetížení jednotek intenzivní péče, tak jako tomu je v Itálii, Španělsku nebo USA, plošně nedochází. Přesto jsou zdravotníci z promořování nervózní.
Na zdejší klinice vidí jen ty nejtěžší případy: většinou zaintubovaní pacienti a sem tam někdo na mimotělním oběhu. O patro výš na plicním JIP se „otočí“ pacientů víc. Tady skončí pacienti s pozitivní testem na covid-19, kteří sice mají respirační problémy, ale zatím dýchají sami, většinou přes kyslíkovou „masku“. Pokud neinvazivní ventilace nepomůže, teprve potom je přeloží dolů na ARO.
Tady mají lůžka většinou plná, ale stejně čekali, že nával pacientů bude horší.
„Nikdo neví, proč to zatím jde tak pomalu. Nikdo neví, proč má Itálie devítiprocentní úmrtnost, jestli je to jiná varianta toho viru, jestli selhala komunita jako celek…“ říká ošetřující lékař Michal Štajnrt, „ale jisté je, že to probíhá jinak tady a tam.“
To, co vidíme ve statistikách je podle Štajnrta jedna věc, ale opravdový počet pozitivních je mnohem vyšší.
„V Itálii se říkalo násobte deseti,“ říká. „U nás možná násobte dvaceti. Nebo padesáti.“
Zatím prý stále nemáme vyhráno, ale přesto už to začíná vypadat, že na katastrofu italského formátu to nedosáhne.
„Bylo by super, kdyby to skončilo jen panikou,“ říká Štajnrt.
