Máme dost lůžek? Je dost plicních ventilátorů? A hlavně: bude dost personálu, který by je obsluhoval? Na to, čím momentálně procházejí lékaři a sestry intenzivní péče, budeme postupně přinášet odpovědi v této časosběrné reportáži z Kliniky Anesteziologie, Resuscitace a Intenzivní Medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze kde se připravují na možný příliv pacientů s těmi nejzávažnějšími komplikacemi způsobenými koronavirem COVID-19. Všechny díly Deníku z intenzivky si můžete přečíst zde.
Den 4 (27.3.): Dokud se zpívá, ještě se neumřelo
Pacientovi číslo jedna právě v pokoji běží videoklip Katie Perry. Pacientovi číslo tři zase hraje Sting a to písničku v dané situaci jako na objednání: „Every breath you take.“ Oba pacienti jsou sice v umělém spánku, ale ošetřující sestra Iveta Hačková, veří, že tu hudbu slyší a že jim pomáhá.
„Nějaký stimul to pro ně je,“ říká.
Proto si nakonec s pacienty i povídá. Když začnou kašlat -- a to se občas děje i přes to, že spí a jsou připojeni na plicní ventilaci – přiběhne k nim a konejší je svým hlasem.
„Roberte, jste v pořádku?“ ptá se a kontroluje hodnoty na monitoru. „Slyšíte mě?“
Robert sice neodpovídá, ale kašlat přestává. Možná na tom něco bude.
Předtím, než jim sem na ARO začali vozit „coviďáky“ a z běžného oddělení ARO se stalo „infekční,“ dovolovaly sestry návštěvám, aby sem pacientům v umělém spánku nosily jejich oblíbená cédéčka. Sestry jim tu hudbu pak pouštěly. To teď díky zvýšeným hygienickým opatřením nejde, tak aspoň pacientům hraje hudba z televizních videoklipů.
Na velíně, kde úřadují sestry a lékaři, momentálně hraje heavy rock. U monitorů je vidět řada hlav s respirátory houpajícími se do rytmu AC/DC.
„Paní doktorka si objednala AC/DC, tak hrajeme AC/DC,“ říká Hačková, 32. Při službách tu obvykle nemají designovaného dýdžeje, takže hudbu vybírá ten, kdo má zrovna čas.
Dneska jsou všichni v dobré náladě, tak panuje nálada na něco energického. Možná je to proto, že na oddělení jsou stále jen čtyři pacienti a že personál zatím nečelí náporu italského, španělského nebo dnes už i amerického formátu. Nebo je to možná proto, že stav pacienta číslo jedna, pražského taxikáře, se zlepšil natolik, že ho mohli včera odpojit z mimotělního oběhu. Zatím je to pouze dva dny, co mu nasadili léčbu remsidivirem, proto je podle lékařů brzy na to dělat soudy, jestli zabral ten lék a nebo jestli by se pacientův stav zlepšoval i bez něj. Každopádně ať je to tak či tak, jsou to dobré zprávy. A těch není na intenzivce nikdy dost.
Poté, co ošetřující lékařka Michaela Diblíčková říká před boxem, kde leží právě pan taxikář, že sice ještě není vyhráno, ale drobný úspěch to určitě je, začne mu v pokoji hrát Pharrell Williams písničku „Happy.“ Jako na objednání.
Jaká válka nás čeká v budoucnu? Na co bychom se měli připravit? Jak dlouho potrvá současné pandemie? Přečtěte si rozhovor se Soňou Pekovou v novém tištěném Reflexu >>>
