Náš život připomínal bezstarostný večírek, na kterém se všichni dobře baví a který najednou končí. „Teď už ani DJ nehraje, na drinky není a není, kdo by další drinky zaplatil, protože už ty, které jsme pili v mezičase, byly na dluh,“ říká ekonom Mojmír Hampl s tím, že během pandemie se veřejný dluh celého vyspělého světa dostal na úroveň konce druhé světové války. Nečekaný propad ekonomiky způsobený tehdy neznámým virem jsme vyřešili tak, že jsme si půjčili kus budoucnosti a tím pomohli přítomnosti. Jenže to jsme nevěděli, že nám covid nezpůsobí krátkodobý šok, ale dvouletou paralýzu, a že po něm přijde další fatální rána – válka, jejíž konec je v nedohlednu. Z párty se stal atomový kryt a brát už není kde.
Místo plošných kompenzací se v první fázi pandemie vydala bývalá vláda cestou komplikovaných covidových programů, přičemž plošně kompenzovat začala až ve chvíli, kdy už covid nebyl tak silný, a tak náhrady vyplácela i těm, kteří na tom nebyli tak zle. Soustředila se jenom na dnešek, na zítřek úplně zapomněla. „Nakonec jsme inkasovali skoro to nejhorší – za relativní větší nárůst dluhu oproti jiným zemím jsme si koupili menší růst, zároveň trochu vyšší inflaci a zároveň víc mrtvých. V zásadě horší kombinace už téměř nebyla možná,“ bilancuje ekonom Mojmír Hampl uplynulé dva roky s covidem, který se zdál být tím největším šokem, jemuž může lidstvo v 21. století čelit. Jak velký omyl to byl, ukázal 24. únor, kdy Rusko zaútočilo na Ukrajinu.
Probíhající vojenský konflikt se do dějin zapíše nejen ztrátami na životech, pohřbít by mohl i globalizaci v její dosavadní podobě. „Může to vést, nikoli ve vztahu k Rusku, kde ten dopad na snížení obchodní výměny a menší intenzitu ekonomických vztahů je jasný a logický, ale i mezi těmi zeměmi, které si normálně důvěřují a spolupracují, k něčemu, co by nebylo dobré pro dlouhodobý blahobyt. Taková ta tendence říci: ‚Radši se všichni zavřeme, radši všichni zůstaňme na své hroudě, radši si všechno vyrábějme sami!‘ To přichází při každé válce,“ upozorňuje Hampl na synergický efekt, který by mohl umocnit už tak velké ekonomické dopady. Tím větší, čím blíž jsou jednotlivé země Ukrajině. Navzdory všem finančním ztrátám, které to pro nás bude znamenat, je ale podle člena Národní rozpočtové rady a bývalého viceguvernéra České národní banky, vyhraněný postoj České republiky vůči Rusku pochopitelný.
„Při té obrovské míře solidarity s Ukrajinou, která je naprosto logická, oprávněná a správná, když jsme začali mluvit o tom, že je potřeba okamžitě kompenzovat všechny z hlediska nákladů, které platí za benzin a naftu, tak jsem si hned pomyslel: ‚Probůh, to nevydržíme benzin a naftu nad 40 korun, pokud věříme, že ta existenciální hrozba bezpečnosti je mnohem větší a že může znamenat mnohem větší ohrožení všeho, co známe?!‘ Pokud bychom nevydrželi benzin za 44, tak bych měl velký strach o to, co jsme schopni vydržet jako národ při nějaké opravdu velké zkoušce. Takže vždycky jde o to, když něčím a nějak trpíte i ekonomicky, a my nějakou míru bolesti letos zažijeme, tak jestli věříte, že to má smysl,“ dodává ekonom, který oceňuje nejen to, že kabinet Petra Fialy nepřistoupil k radikálním tržním krokům, jakými jsou cenové stropy, ale také ke změnám v daních.
Jak hodnotí sankce vůči Rusku a jaký dopad budou mít na tamní ekonomiku, co máme čekat od letošní inflace a čím ji ovlivnit nebo jak negativně by nás poznamenala extrémní lokalizace, odpovídal v Prostoru X Mojmír Hampl, ekonom, člen Národní rozpočtové rady a bývalý viceguvernér České národní banky.
