Bydlení ve věži: Před 150 lety žila přímo v chrámu sv. Víta rodina pražského hlásného. Kam zmizeli? | Reflex.cz
nahoru

Bydlení ve věži: Před 150 lety žila přímo v chrámu sv. Víta rodina pražského hlásného. Kam zmizeli?

Dan Hrubý27. září 2019 • 11:20
Bydlení ve věži: Před 150 lety žila přímo v chrámu sv. Víta rodina pražského hlásného. Kam zmizeli?
foto: Robert Klejch

Jaké to muselo být, žít tam nahoře? Vyrůstat na Svatovítské věži, snídat tu, obědvat i večeřet? Každé ráno pospíchat po schodech dolů na hradčanské nádvoří a odtud dál do školy? O tom svědčí vyprávění Antonína Fialy, jehož otec – Antonín Martin Fiala – sloužil na věži jako věžník či hlásný. Odehrává se před rokem 1870. To znamená před zavedením požárního telegrafu, v jehož důsledku přibližně o dvacet let později funkce pražských věžníků zanikla. 

Služba hlásného spočívala v tom, že ve dne v noci, ve všední den i ve svátek a za sebehoršího počasí, obešel každou čtvrthodinu ochoz svatovítské věže a sledoval, zda v Praze či jejím okolí nehoří, eventuálně se neblíží potopa. Se svým pomocníkem se střídal vždy po šesti hodinách.

Příběhy Pražského hradu: Jedinečný průvodce po sídle českých králů a prezidentů

Byla to psychicky i fyzicky mimořádně namáhavá práce. Jakmile věžník zahlédl v dálce kouř (a požáry byly tehdy v Praze mnohem častější než dnes), zaměřil k místu přenosný dalekohled umístěný na galerii věže pod plechovou stříškou. A pokud se podezření potvrdilo, ohlásil hrozící nebezpečí obyvatelům Prahy i úřadům. Probíhalo to následovně: „Nejdříve hlásný trhnutím za provaz visící v předsíni uhodil na cimbál, velký to zvon, který byl umístěn v hořejší střešní báni, a to v případě požáru na Starém Městě jedenkrát, na Novém Městě dvakrát, na Malé Straně třikrát, na Hradčanech čtyřikrát a na Židovském Městě pětkrát. Tento signál se po krátkých intervalech opakoval, čímž byla celá Praha zalarmována tím více, že signály přejímali i hlásní na dalších věžích. Nejprve na malostranském Svatém Mikuláši, pak na Novém Městě na Karlově náměstí. Po tomto všeobecném alarmu vystrčil hlásný ve dne červený prapor na onu stranu věže, v jejímž směru právě hořelo. V noci se vyvěsila právě tak svítilna,“ vzpomíná Antonín Fiala v dochovaném rukopise.

„Mezitím se pak psala, ovšemže německy, na tiskopise tři hlášení požáru: Jedno pro zemské hejtmanství, jedno pro policejní ředitelství a jedno pro hasičský sbor na Starém Městě v Obecním dvoře na Kozím náměstí. Tyto lístky – feuermelde Zettel – byly vloženy do plechové krabice a po primitivním kladkovém zařízení spuštěny na šňůře z věže, kde u vchodu již čekali policejní strážníci přivoláni šturmováním. Ti pak poklusem roznášeli oznámení na patřičná místa.“

Antonín Fiala na svatovítské věži vyrůstal. Jeho otec tady – na dotek pražského nebe – žil s celou rodinou. Byt měli na úrovni ochozu, to je asi 56 metrů nad zemí. „Životní potřeby musely být vždy v zásobě, nebylo možné doskočit si pro tu či onu maličkost. Větší zásoby, dále uhlí, dříví a voda, musely být rumpálem, opatřeným velkým dřevěným kolem, vytahovány do výše buď v koši, nebo v putně. Fekálie byly spouštěny právě tak zase dolů.“

Pražští úředníci útočí na Petřín, chtějí ho přestavět a zaplavit turisty. Jak ho mají…

Rumpál byl umístěn v jedné z rohových vížek přikrytých zelenou barokní helmicí. Druhá vížka sloužila jako sklad potravin, ve třetí byly uloženy zásoby paliva a teprve poslední, ta, jež je obrácená k vnitřní Praze, byla určena pro vyhlídku s odpočinkem.
Po 287 schodech sestupoval Antonín Fiala každý den na cestě do školy. Nejprve minul velkou zvonici. „To bylo nás, kluků zámeckých rodičů, eldorádo. Rozhoupali jsme třeba některý ze zvonů a naskočili na uzel udělaný na laně, za které se tahalo, takže nás zvon vyhazoval do výše, ale zároveň téměř až z okna zvonice. Vypadnout z nějakých padesáti metrů a dopadnout někam na třetí hradní nádvoří znamenalo jistou smrt. Dozvěděl-li se otec, že synáček už zase zvonil, byl z toho výprask, ale zvonilo se dál, sotvaže výprask přebolel,“ vzpomínal později.

O kus níž byl ve věži hodinový stroj spravovaný tehdy hodinářem Dominikem Hruškou. A pak už se běželo po točitých dřevěných schodech dolů. „Vchod byl vždy otevřen, zavíral se až po klekání. Vešlo-li se, ovanul člověka nevětraný vzduch páchnoucí plísní. Vždyť kromě malých okének ve zdi úzkého schodiště neměla věž žádné větrání. Na zdi u vchodu byla zavěšená velká černá tabule s výstrahou, že kouření tabáku ve věži je zakázáno.“

Otec Antonína Fialy vydržel v náročné službě do roku 1870. Tehdy řádila v Praze nebývalá vichřice. Obrovské škody způsobila nejen dole ve městě, ale také uvnitř hradního areálu, zámku, jak se tehdy říkalo (a výše zmíněný citát z románu Franze Kafky se zdá být ještě příznačnější). Situace nahoře na věži byla během noční bouře šílená.

Na Pražském hradě žil tou dobou někdejší rakouský císař a český král Ferdinand I. Dobrotivý s manželkou Marií Annou. „Císařovna se denně procházela podél fronty hradních budov na třetím nádvoří, takže věž viděla vždy před sebou. Tato stařičká dáma, již valně zapomnětlivá, tázala se častokrát své průvodkyně, dvorní dámy, po lidech, kteří na věži žijí. Po kritické noci bylo Jejímu Veličenstvu během dopoledne zámeckým hejtmanem hlášeno katastrofální řádění orkánu a její první otázka byla: Co se stalo s lidmi na té naší vysoké věži? – Když slyšela, že po ránu vyšli bez pohromy, oddychla si prý zhluboka a nařídila, aby tito lidé byli ihned z věže odvoláni, protože touto hrůznou nocí se ze svého živobytí vykoupili.“

Nakonec Antonín Fiala vzpomíná na událost, která se odehrála na Svatovítské zvonici po roce 1870, když už bydlel s rodiči v bytě na třetím nádvoří: „Jednou vzhlédnu do výše, a co nevidím? Klobouk širák se snáší z věže dolů a za ním letí člověk. Onen nešťastník skočil z rohové věžičky a dopadl na střechu kaple svatého Václava, kde se ovšem nadobro rozbil. Z oné střechy ho snesli v prostěradle. Byl to sebevrah, sazeč, který když došel na věž, odmítl hlásného, který za malou diškreci obyčejně vykládal o okolí, s tím, že je Pražák a že vše zná. V nestřeženém okamžiku pak skočil z okna prý proto, aby se nemusel ženit. Měl mít toho dne svatbu.“

Další příběhy z prostředí Pražského hradu, které zaručeně neznáte, najdete v Reflexu č. 39. Časopis si můžete objednat ZDE >>>

Reflex 39/2019Reflex 39/2019Foto Archív

Tajemný balkónek u Karlova mostu. Kde se na něm vzaly tři lucerny a proč nese zednářské…
Tajemná katedrála: Unikátní pohled do míst chrámu svatého Víta, kam se jen tak nepodíváte

Dan Hrubý



Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Jak na pazourek? Zkušený mistr řemesla vás naučí nejlepší řemeslné triky neandertálců
PREMIUM X Východ vrací úder: Počítačové hry válcují Hollywood a Češi jsou u toho
PREMIUM X Bohumil Pečinka: Hra kolem úmrtí Karla Gotta a Vlasty Chramostové aneb Dobří mrtví a zlí mrtví
PREMIUM X Jefim Fištejn: Pokrok nezastavíš aneb Politická korektnost za hranicí absurdity
PREMIUM X Zpověď 63leté striptérky jménem Sugar: Lidi se tomu nejdřív chechtají, ale pak se třeba zamyslí

Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější