Masový vrah z Norska podle některých teorií nevraždil sám a komunistická strana existuje v rámci našeho právního státu – což ale neznamená, že je demokratická.
Vrah z Norska bývá označován za pravicového extremistu. Má tím být naznačeno, že je to stádium, do kterého může docela logicky sklouznout každý „pravičák“, a pravičáci jsou u nás všichni ti, co nevěří na socialismus s lidskou tváří (dnes už se dokonce pracuje na jakési rehabilitaci normalizace, viz legrační články lidí jako prof. Hořejší, a náznaků v tomto směru je daleko víc). Příznačné je taky srovnání vraha s Romanem Jochem, s nímž přišel – kde jinde než v Právu – Zdeněk Zbořil. Vyčůraně to okecal tak, aby to nebylo žalovatelné, takže je to jenom neuvěřitelná sprosťárna. Dá se z ní vyvodit, nepřímo, samozřejmě, že za trochu změněných okolností by mohl Nečasův poradce začít vraždit. Breivik byl ve skutečnosti úplný cvok a v názorech zcela nekonzistentní, odvolával se na Winstona Churchilla (jistě, typický zarytý pravičák, který reformovanému socialismu ruského typu jistě nepřál), ale i na liberála J. S. Milla nebo socialistu Beneše. Zvlášť vykutálené jsou jeho chvály na vyhnání sudetských Němců a na prezidenta Beneše (jak by se mělo zatočit v Evropě s muslimy), které ho staví do ideové spřízněnosti s kroužkem kolem prezidenta Klause. (Klause si ostatně velmi váží, a jakýpak je Klaus konzervativec). Tématu se týká naše glosa.
Ředitel policejního útvaru rychlého nasazení Libor Lochman v rozhovoru pro MfD píše, že mu dělá problém uvěřit, že Breivik pracoval sám. Uvádí dost přesvědčivé argumenty (ten člověk spotřeboval poměrně hodně střeliva, které rozhodně nemohl mít po kapsách). Já (jako laik v této věci) mám taky problém s představou „osamělého vraha“. Lochman se zastává norských kolegů proti výtkám ohledně jejich zásahu – na tom taky něco je, po každé takové tragické záležitosti se vždycky najde spousta chytráků, kteří křičí „všechno špatně“, takže se nakonec zdá, že by vyšlo nastejno, kdyby policie nedělala vůbec nic.
Lukáš Jelínek cituje v Právu poslance TOP089 Stanislava Polčáka, podle něhož bezpečnostní složky státu daleko víc a bedlivěji zkoumají projevy KSČM než legislativci ministerstva vnitra. To by prý mohlo v případě řádně registrované parlamentní strany vystačit na slušnou mezinárodní ostudu. Mohlo, třeba v Bělorusku nebo v Rusku. Komunistická strana je strana existující v rámci našeho právního státu a neporušující zákony. To ještě vůbec neznamená, že je to strana demokratická. Když někdo neporušuje zákony, neznamená to ještě, že je to slušný člověk, nýbrž jen to, že ho nelze zavřít. Je moc dobře, pokud se bezpečnostní složky opravdu bedlivě zabývají činností tohoto uskupení, pozornost si bezpochyby zaslouží.
Jan Keller taktéž v Právu píše o problematičnosti toho, aby někdo dostával finanční odměnu za to, že v boji proti minulému režimu zabíjel jiné lidi, resp. za zabití z politických důvodů. Pan Keller hlásá neodporování zlu (tedy jinak, než hubou). Myslím si, že když za „kulakem“ přišli, aby mu ukradli veškerý majetek, a on se neudržel a do jednoho z lumpů vrazil vidle, nelze ho soudit za to, že si nehrál na právní stát (jako si na něj hráli chartisté v docela jiné době, na konci 70. let). Zabitím z politických důvodů (mimo jiné) byly taky rozsudky v Norimberském procesu. K procesu lze mít spoustu výhrad (viz např. kapitola o senátoru Taftovi v Kennedyho Profilech odvahy), ale to neznamená, že by si odsouzení masoví vrazi nebyli špagát bohatě zasloužili. Pan Keller vychází z toho, že politika je jen takové kecání na oblbování lidí, život ho tomu zjevně za dlouhou dobu naučil. To ale není pravda, v politice jde o smrtelně vážné věci.
V LN se zastal Martin Hanus zesnulého Otty Habsburského proti Danielu Kaiserovi. To samotné chválím, v Kaiserovi je takový náboj žlučovité nenávisti, že je možná dobře, že se z toho zatím může vypsat v novinách. Nejde o to, Ottu Habsburka adorovat, ale být k němu spravedlivý, a pan Kaiser očividně neví, co to je. Zaujal mne jeden odstavec z Hanusova článku: „Ani český komentátor to nemá lehké, má-li přiznat velikost Rakušanovi s modrou krví, který označoval Beneše za génia zla a odsun Němců za zločin. V takovém případě je už přímo národní povinností komentátora vysmát se pochvalným nekrologům a odhalit 98letého zesnulého jako „bizarní figuru“, která „získávala vážnost prostě s věkem“. Autor to zjevně myslí tak nějak napůl ironicky, ale poloviční ironie tady není na místě, je třeba být buď ironický na sto procent, nebo vážný. Habsburk se samozřejmě mýlil, když označoval Beneše za génia zla, Beneš nebyl vůbec žádný génius, nýbrž spíše nezodpovědný a ambiciózní blb, jehož politická dráha skončila ostudným selháním v roce 1948 (vyhnání Němců bylo jedním z rázných kroků tímto směrem, když zbavíte čtvrtinu obyvatelstva v zemi občanských práv, děláte všechno pro to, aby totéž mohli pak vaši političtí oponenti provést s vámi, což se taky stalo; svoboda je nedělitelná).
http://bohumildolezal.lidovky.cz/
Na snímku: Výtvarná skupina PodeBal: Houslistka a busta na podstavci - prezident Edvard Beneš, na jehož obličeji je namalována československá vlajka. Socha vznikla jako protest proti nacionalismu a xenofobii a tzv. Benešovým dekretům.
