Český prezident vyrazil na státní návštěvu do Austrálie a jako obvykle nás trestá cestovními zápisky. Ty z Austrálie, publikované v Právu, jsou mimořádně vyvedené.
Klaus je výjimečný literát a pozorovatel, na zbytečné prezidentování je ho škoda. Na každé cestě si – nejde-li zrovna o latinskoamerické Vánoce bez sněhu – všimne toho, že se globálně neotepluje! Ano: i v Austrálii mají v době jeho návštěvy chladno!
V Austrálii si ale prezident všiml i něčeho jiného: čeští emigranti, s nimiž si hezky popovídal, nejsou žádní hrdinové a stejně jako protikomunistický odboj si nezaslouží zvláštní uznání.
Je to slavná Klausova teorie, jež zatím stejně jako jiné jeho teorie uniká zraku členů výborů pro různé ceny: jen ten (já), kdo tady za komunistů zůstal a užil si sídliště, trabanta a závodní hory s ROH, byl hrdina. Jen někdo takový nám proto dobře rozumí, proč se mnohdy stále chováme jako za komunismu, a má tudíž právo se veřejně angažovat.
A jak vůbec někdo mohl opustit milovanou vlast, kde je všechno tak hezké české? Ostatně vzpomeňte na prorocké věty, které Klaus s pionýrským patosem cituje, když nás na Nový rok tahá z kocoviny: „Opustíš-li mne, nezahynu! Opustíš-li mne, zahyneš!“ Údajně je napsal Vojta Dyk.
Klausův komplex z emigrantů chápu: lidi jako on jim často přišli směšní; místo aby skutečně něco dělali, seděli v ženském plášti někde v ústavu, četli západní časopisy a na soukromých seminářích se trumfovali, kdo toho víc přečetl, protože den předtím odešel dřív z hospody. Emigranti místo z hospody odešli ze země, kde máloco mělo smysl.
Klausovo vidění světa dobře popsal v článku pro Reflex Milan Uhde: zatímco se on angažoval v disentu, studoval Klaus staré účty amerických bank; Uhdeho činností pohrdal jako ztrátou času. Ne že bych z pádu komunismu bezmezně podezíral disidenty, jako se z něj bezmezně podezřívají někteří z nich. Na druhou stranu si představte, kdyby všichni studovali staré účty amerických bank i v Tunisku, Egyptě či Libyi. Zakrátko by museli emigrovat úplně všichni!
