Miloš Zeman opět hýří bonmoty, vláda se poněkud opožděně pokouší zakázat KSČM a televizní debaty skýtají mnohá úskalí.
Miloš Zeman se podle vlastního vyjádření shodne s muslimy jenom na jednom: že ženy za volant nepatří. To je jistě tzv. bonmot, ale blbý. Každodenní zkušenost říká, že to prostě není pravda. V Právu, kde o tomto výroku informovali, uvádějí také, že expremiér je stoupencem povinné volební účasti. „Vysoká neúčast kolem 40 % pak vede k tomu, že lidé sice nadávají v hospodě, ale když se jich zeptáte, zda šli k volbám, tak řeknou, že ne.“ Lidé, kteří nadávají v hospodě, ale nechodí k volbám, dávají najevo, že jsou jim volby fuk. Nevím, co se spraví tím, když tyhle lidi stát donutí, aby přesto volili.
Vláda se pokouší poněkud opožděně zakázat KSČM, experti ministerstva vnitra jsou proti. Per analogiam s případem Dělnické strany došli k závěru, že v tomto případě Nejvyšší správní soud, který bude o věci rozhodovat, neshledá důvody k rozpuštění. Vláda všem chce dosáhnout aspoň toho, aby se soud problémem zabýval. O smysluplnosti tohoto úsilí z politického hlediska si dovoluji pochybovat. I kdyby nakrásně soud KSČM zakázal, její třináctiprocentní podpora se neztratí, vznikne nová překabátěná strana, která se bude jmenovat jinak, opatří si případně nějaké nastrčené vedení a díky tomu přitáhne v současném politickém marasmu další lidi. Na roztrpčení z toho, že ve světě se bere jinak nacismus a jinak komunismus, samozřejmě něco je. Problém je v tom, že pokud jde o nacismus, je jasno: nacismus byl ideologií hitlerovského hnutí a pak německé Třetí říše. Komunismus, jak mu rozumíme (přesněji řečeno, napůl rozumíme, napůl ne) byl ideologií a posléze státním náboženstvím ruského bolševického impéria, jehož kolonií jsme se po druhé světové válce s vlastním přispěním stali, ale kromě toho se tím pojmem označuje spousta radikálních utopických ideologií nejrůznějších odstínů, z nichž některé sloužily zločinným uskupením, jiné provozovaly jen skupinky výstředních salonních žvanilů. KSČ byla od počátku pátou kolonou renovovaného ruského imperialismu a posléze nástrojem k ovládání ruské kolonie zvané „lidově demokratická ČSR“, později „ČSSR“. V podobné situaci jsou Poláci, Maďaři, Rumuni, Bulhaři a vlastně z třetiny i Němci. V trochu jiné jsou už třeba národy někdejší Jugoslávie. Tahle problematika není ani u nás, ani na Západě patřičně reflektována, neexistuje tedy takový konsensus jako ve věci nacismu. Něco se tu zanedbalo, a něco jsme zanedbali i my. Jistě, v podstatě by se na řeči pana Grospiče a paní Semelové, citované v dnešních LN, mělo pohlížet stejně jako na řeči neonacistů v Německu. To se zatím neděje a žádný zákaz KSČM to nespraví. Myslím ostatně, že zákazy nejsou správná cesta. Stačí, když bude jakási shoda ve veřejnosti, která povede k všeobecnému opovržení těmito lidmi. Ta u nás chybí, protože ve věci „komunismu“ nemáme jasno. Chápu, že v poražených zemích (Německo v druhé světové válce, Rusko v té studené) panovala po porážce jistá frustrace, která dala vznik velmi problematickým hnutím – na rozdíl od Německa udělalo Rusko ve zvládnutí porážky poměrně dost málo a frustrovaných je tam podstatně víc. Nechápu ovšem faktickou nostalgii za komunismem u nás – je to, jako kdyby se Holanďanům stýskalo po německé okupaci.
http://bohumildolezal.lidovky.cz/
